Smutek za Evropou: Staneme se kulturním skanzenem?

Evropa se dobrovolně vydala cestou úpadku. Nezadržitelnou deindustrializaci, která po boomu padesátých a šedesátých let a stagnaci let osmdesátých a devadesátých EU akcelerovala lucidní zelenou politikou Green Dealu.

Deindustrializace Evropy je dlouhodobý proces, který znamená úbytek zaměstnanců a podniků ve výrobním sektoru. Tento proces je způsoben vyčerpáním zdrojů, zvýšením cen surovin, neschopností reagovat na nové technologie, zámořskou konkurencí, poklesem poptávky a samozřejmě střelbou do vlastních nohou v podobě sázky na bezuhlíkovou budoucnost. Tento proces má významné a patrně nezvratitelné sociální, ekonomické a kulturní důsledky pro obyvatelstvo a politickou budoucnost EU.

Jedním z hlavních důvodů deindustrializace je energetická politika Evropské unie, která klade nesmyslné nároky na snižování emisí CO2 a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie. Tyto požadavky zvyšují náklady na energii pro průmyslové podniky, které tak ztrácejí konkurenceschopnost na globálním trhu. Mnohé firmy se proto rozhodují přesunout svou výrobu do zemí s levnější energií, jako jsou Čína, Indie nebo Turecko. Jiné firmy musí čelit bankrotu nebo likvidaci.

Deindustrializace Evropy má negativní dopad na zaměstnanost, prosperitu a sociální stabilitu obyvatel. Průmysl je tradičně zdrojem kvalifikovaných a dobře placených pracovních míst, která jsou nyní ohrožena nebo definitivně ztracena. S průmyslem souvisí také řada dalších služeb, které jsou také postiženy úpadkem. To vede k růstu nezaměstnanosti, chudoby a sociálního vyloučení. Zároveň se mění kulturní identita a hodnoty obyvatel, kteří jsou odtrženi od svých průmyslových tradic a dějin.

Co nás čeká? Evropský průmysl se částečně odstěhuje za levnější energií a částečně zkrachuje. Deindustrializace Evropy je nevratný proces, který lze krátkodobě přibrzdit, ale už jej není možné zastavit. Evropa se musí připravit na novou éru postindustriální společnosti, která bude muset být založena na jiných typech hospodářských aktivit, typu služeb, vzdělání, výzkumu nebo kreativního průmyslu. Jinými slovy - staneme se jakýmsi kulturním skanzenem světa.

Podívejme se na našeho největšího souseda a obchodního partnera, který táhl hospodářský růst Evropy po druhé světové válce a nejvíce přispěl k nebývalému růstu kvality života v Evropě. Německo je stále ještě největší evropskou ekonomikou a třetím největším vývozcem zboží na světě. Jeho průmyslová síla spočívala zejména v automobilovém, strojírenském a chemickém sektoru. Německý průmysl však čelí řadě výzev, které ohrožují jeho konkurenceschopnost a budoucnost.

Mezi ně patří zejména vysoké energetické náklady: Německo má jedny z nejvyšších cen elektřiny v Evropě, což zvyšuje náklady na provoz průmyslových zařízení. Německá energetická politika, známá jako Energiewende, usiluje o snížení emisí skleníkových plynů a přechod z dominantní jaderné energie na tzv bezemisní, na což ovšem nemá ani zdroje, ani prostor, nehledě na nespolehlivost, resp. sezonnost fotovoltaické nebo větrné energie. Navíc německá závislost na ruském plynu se stala bezpečnostním rizikem, na ruský plyn už prostě Němci spoléhat nemohou

Další důvodem nezastavitelné stagnace Německa a s ním celé EU je nedostatek pracovních sil. Německo vykazuje jedno z nejnižších čísel, pokud jde nezaměstnanost v Evropě. To je na jednu stranu pozitivní ukazatel, ale na druhou stranu to znamená nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a to zejména v průmyslu. Německá, stejně jako evropská populace stárne a vymírá, což snižuje nabídku pracovních sil a zvyšuje tlak na sociální systém. Německo se snaží přilákat více cizinců a migrantů do svého trhu práce, což ale přináší zásadní problém s integrací těchto nové příchozích – ano mluvíme generacích neintegrovaných přistěhovalců bez kvalifikace, potřeby přijmout evropské kulturní modely či politický systém.

Německo bylo vždy známo svou silnou právní tradicí a důrazem na kvalitu a bezpečnost. Ty však hypertrofovaly do absurdní byrokracie a regulací, které brzdí inovace a flexibilitu průmyslu. Vzpomeňme na destrukci, jíž německému, a tím evropskému, automobilovému sektoru přinesl skandál s emisemi dieselových vozidel – tzv Dieselgate.

I tyto faktory vedly k tomu, že některé z největších německých společností opouštějí Německo a hledají lepší příležitosti v Severní Americe a Asii. Například chemický gigant BASF investoval 10 miliard dolarů do stavby moderního komplexu v Číně, zatímco snižoval svou produkci a zaměstnanost v Německu.  Podobně automobilka Volkswagen plánuje postavit šest továren na výrobu elektrických vozidel v Číně, zatímco uzavřela některé své továrny v Německu.

Německo své problémy vnímá a vidí, což mimo jiné vidíme na hrozivých preferencích antisystémové AFD. Co hněv lidu a ekonomický rozvrat dokáže s Německem udělat a jaký vliv to může mít nejen na Evropu, ale de facto na celý svět si dobře pamatujeme. Obávám se, že dnes nehledíme k žádným světlým zítřkům.