Možná účast ruské firmy Rosatom na výstavbě nového jaderného reaktoru v Dukovanech rozpaluje řadu politiků do běla. Jiní zase nenávidí těžbu a spalování uhlí. Ruský plyn je spojení obojího, ale vášně kolem něj neplanou. Proč?
Energetika je vysoce citlivé a zároveň turbulentní téma. Křičí politici, křičí ekologičtí aktivisté, do toho tu a tam hrozí blackout, nebo jako v Texasu reálně nastane. Jde o hodně, a to nejen přeneseně v podobě naší energetické bezpečnosti, ale i v penězích. A to jednak pro nás všechny, protože nám určitě není jedno, jak vysoké účty budeme platit, ale samozřejmě i těm, kteří ty peníze chtějí inkasovat. Je to totiž moc peněz, tolik, že si to nejspíš vůbec neumíme představit.
Vydělat se samozřejmě snaží všichni, kdo umějí elektřinu či teplo nějak vyrobit. A budí to velké vášně. Můžeme to sledovat dnes a denně. Roky se u nás mluví o obrovském solárním tunelu, díky němuž inkasují už od roku 2010 nejrůznější solární baroni každý rok desítky miliard z našich kapes. Obrovské politické tahanice provázejí plány vlády na dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Nejrůznější ekologičtí aktivisté každou chvíli nelegálně vtrhnou někam do uhelného dolu, kde se přivážou k rypadlu a křičí, že je nutné uhlí okamžitě přestat těžit a spalovat, jinak přijde konec světa.
Zkrátka a dobře, jedněm vadí obnovitelné zdroje, druhým jádro, třetím uhlí. A mezi tím vším si potichoučku klestí svou cestičku plyn. Tedy, ne že by se o něm někde nemluvilo, ne že by nebudil vášně. Možná si vzpomenete na humbuk, když se před pár lety snažili plynoví lobbisté prosadit povolení na jeho těžbu tzv. frakováním. U nás jim tato ekologická šílenost neprošla, jinde se ale vesele frakuje.
Teď se zase plyn tváří jako ekologická náhrada uhlí. Jde samozřejmě o plyn ruský, protože navzdory tvrzení lobbistů je plyn z jiných zdrojů spíše jen kosmetický doplněk. Ve skutečnosti pochází drtivá většina plynu nejen u nás, ale v celé Evropské unii z Ruska.
A tak se staví Nord Stream 2, byť je proti němu obrovský odpor USA, Ukrajiny, Polska či třeba Evropského parlamentu. A tak se bez většího povšimnutí schvalují desítky miliard na přechod českého teplárenství na plyn. Tak se v Evropské unii potichu řeší, že by se plynu daly emisní výjimky, aby mohl inkasovat evropské dotace.
A skoro vůbec se nemluví o tom, že z emisního a klimatického hlediska představuje plyn těžený kdesi daleko v Rusku a přepravovaný tisíce kilometrů k nám zhruba stejnou zátěž jako využívání domácího uhlí. Dost možná je i horší, neboť nikdo přesně neví, jak velké jsou úniky metanu. Jde o tzv. fugitivní emise, jak jsem se dovzdělal. Tedy emise, které nevznikají při spalování, ale při těžbě a přepravě.
Je zde samozřejmě i bezpečnostní a politické hledisko. Je to nejspíš ještě horší, než případná účast Rosatomu na jaderném tendru. V minulosti už totiž Rusko předvedlo, že nemá problém přívod plynu zastavit. A to i v zimě, kdy jde opravdu o život.
Ale přesto se moc nekřičí. Přesto se neburcuje, nedemonstruje. Kde jsou aktivisté, kde jsou proevropští politici?
Řada z nich si toho možná ještě nevšimla, protože mají plnou hlavu protestů proti uhlí či Rosatomu. Jiní ale moc dobře vědí, co dělají. Stačí se podívat do Německa, kde si vytvořili dokonce nadaci pro klima a životní prostředí, do níž ovšem nalil v přepočtu přes půl miliardy korun právě ruský Gazprom. Proč asi...
V Bruselu se to prý ruskými plynovými lobbisty jen hemží. Nepochybuji, že jsou i v Praze. A pracují. Jaké jsou jejich metody, o tom se můžeme jen dohadovat.
Jisté ale je, že mají dost peněz na přesvědčování. A také obrovskou motivaci. Jde jim totiž o nepředstavitelné sumy. Kdo z politiků odolá? A kdo naopak neodmítne nějaký ten rubl?
