Porazí NATO oxid uhličitý?

Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO prohlásil, že klíčovým úkolem Severoatlantické aliance je snížení „vojenské uhlíkové stopy“. Co to znamená pro armády členských států?

Nedávné „klimatické“ prohlášení tajemníka NATO Jense Stoltenberga (například zde) ukazuje na zásadní problém tohoto vojenského paktu. Jde sice o pakt vojenský a obranný, ale o jeho činnosti nerozhodují vojáci, ale politici. A ti za prvé o armádách zhusta nic nevědí a v podstatě všichni, kteří jsou ve vrcholných funkcích, mají „zelený mozek“. Jenže ne v tom smyslu, v jakém se toto rčení používá vůči těm vojákům, kteří vojnu „moc žerou“. Mají jen zelenou agendou, kterou si vytkla Evropská komise, kterou slepě poslouchají. A nyní se, podle jejích not, rozhodli začít řezat poslední bezpečnostní větev, kterou euroamerická civilizace má. NATO.

Protože už jen samotný fakt, že na Ukrajině, jež má hranice hned s několika státy NATO řádí ruská soldateska, by měl myšlenky účastníků summitu NATO směřovat k jiným otázkám, než je ta klimatická. Neboť členské státy, včetně USA, již na Ukrajinu signalizují, že jejich možnosti dodávat nezbytnou výzbroj jsou omezené, ba dokonce leckdy už vyčerpané. Čili nejsilnější vojenská moc na planetě má po čtyřech měsících války podobné problémy, jako Rusko, jež tuto válku zahájilo. Nemá dostatek potřebné techniky. A to přitom, na rozdíl od ruských agresorů, se války neúčastní. Po čtyřech měsících je evidentní, že se sklady NATO vyprázdnily leckdy natolik, že to ohrožuje vybavenost členských států. Bez jediného výstřelu… Tohle je téma, kterému se mají páni politici věnovat. Znamená to totiž, že reálné schopnosti NATO jsou menší, než si celý svět myslí. A svět to vidí. Včetně Číny, nebo Íránu. Jak to asi tak můžou vůdci takových států vnímat?

Místo tohoto fatálního problému však politici pokračují v dosavadním trendu. Tedy v popírání fyzikálních faktů, kdy nám všem bezostyšně tvrdí, že stálou dodávku elektřiny a tepla nám zajistí nestále fungující fotovoltaické a větrné zdroje. Včetně přesvědčování o tom, že státy v EU musí jít všem příkladem a neprodukovat do roku 2050 žádný oxid uhličitý. Bez ohledu na to, že v celém prostoru EU vzniká méně, než devět procent globálních emisí tohoto plynu. A bez ohledu na to, že prakticky všichni velcí světoví producenti jeho emise zvyšují. Úsilí států v Evropě je tak předem odsouzeno k nezdaru. Aby byl tento nezdar dokonalý, rozhodli se nyní – tváří v tvář válce s Ruskem – snížit uhlíkovou stopu vojsk. Přitom – pro Boha – jak velký může být příspěvek vojsk NATO k produkci CO2, když v prostoru EU vzniká něco mezi sedmi až devíti procenty světových emisí? A v Číně 30 procent? Vážně je tohle priorita, nebo splněný sen tajných služeb z Ruska a dalších zemí?

Elektřina a alternativní paliva, to mají být hlavní recepty ke snížení vojenské uhlíkové stopy. Co by takový technologický přechod znamenal pro vojáky? Pokud by politici naslouchali vojákům, tak jediná rozumná cesta pro nejbližších několik desítek let jsou alternativní paliva pro spalovací motory. To totiž nevyžaduje prakticky žádnou změnu. Jen se do nádrže místo klasického benzínu či nafty lije syntetické palivo. A když tohle palivo není, natankuje se jednoduše to klasické. To pohyblivost armády oproti současnosti nijak nesnižuje. Protože všechny armády mají své sklady pohonných hmot (PHM) a své mobilní cisterny, které za vojsky přepravují PHM. Cokoli jiného ohrožuje akceschopnost jednotek, protože jsou odkázané pouze na to, co jim jejích týlové služby dokážou dodat. Což může být v praxi problém, pokud má nepřítel například nadvládu ve vzduchu a je schopen ničit zásobovací kolony.

I Ukrajinci takhle dokázali Rusům pěkně zamotat hlavu. Notoricky známý příklad úspěšné německé ofenzivy v Ardenách v roce 1944, kterou zastavil nedostatek PHM, není snad potřeba rozebírat. Ostatně, Francouzi měli v roce 1941 silnější tankové vojsko než Němci, ale – mimo jiné chyby – jeho nádrže plnili konvemi. Zkrátka, čím kratší dobu technika stojí, tím lepší práci může odvést a tím hůř se do ní někdo může strefit. Je tak zřejmé, že elektromobilizace armád by byla jednoznačným krokem k oslabení jejich bojeschopnosti. Tuší nyní někdo, jak dlouho by vydržela baterie v obrněném transportéru? A jak dlouho by se nabíjela? A hlavně, z čeho by se nabíjela při postupu válkou zdevastovanou zemí? Nebo by technika byla závislá na výměně baterií? Kolik by jich tak asi bylo potřeba? Kolik by taková baterie pro terénní náklaďák, obrněný transportér, neřkuli tank asi stála?

Jistou možnost představuje snížení spotřeby vojenských spalovacích motorů, jež s sebou nese i snížení spotřeby. Přeci jen, dosud u této techniky nebyla spotřeba primárním kritériem výběru. To by asi dávalo smysl. Ovšem při zachování potřebného výkonu motorů. Čili žádné normy typu EURO 5. Protože jestli má auto projet rozvodněnou řekou, musí mít výkon, který se v centrále Greenpeace prostě nesetká s pochvalou.

Nicméně, úspory spotřeby a omezení emisí a syntetická paliva, jsou nyní jediné možnosti, jak snížit vojenské emise bez toho, že by to snížilo bojeschopnost vojsk. Teď už zbývá jen odpovědět si na otázku, co je důležitější. Zcela marginální omezení emisí oxidu uhličitého, nebo schopnost armády bojovat?

Politici budou pravděpodobně tvrdit, že to není pravda. Že je možné dosáhnout obojího. Ti, kdo to budou tvrdit, budou lhát. Protože úkolem armády je bránit stát, ne řešit emise oxidu uhličitého. Ruská válka na Ukrajině to snad ukazuje dost jasně. Protože válku nevyhrají armády NATO, jež budou do roku 2050 uhlíkově neutrální, nýbrž jen ty, které budou v roce 2050 schopné nejlépe bojovat. A o tom, jak se to dělá, nevědí klimatičtí aktivisté ani většina politiků vůbec nic.