Již loni v prosinci dluh Česka přesáhl 2 000 000 000 000 korun. Ano, dva biliony. Za dva roky se zhruba zdvojnásobil. Především kvůli covidu, jehož konec je zatím v nedohlednu.
V dohledu je naopak kompletní ukončení uhlí a do roku 2050 navíc uhlíková neutralita, což si vyžádá další biliony.
Opravdu Česko nemá jiné existenční priority, než pofiderní „boj za klima“? Podíl naší země na emisích oxidu uhličitého je z globálního pohledu zcela zanedbatelný. Z energetiky je to 0,18 procenta světových emisí, celková produkce CO2 pak v tuzemsku dosahuje 0,3 procenta produkce světové. A svoji produkci emisí na rozdíl od spousty jiných států soustavně snižujeme. Přepočty na hlavu a další kouzla, kterými se zelení aktivisté snaží z Česka udělat významného světového emitenta oxidu uhličitého, na tom nic nezmění.
Naše republika má jiný problém, jehož řešení je také během na velmi dlouho trať. Jmenuje se dluh. V záplavě zpráv o tom, v čem všem jsme my Češi špatní, nebo nejhorší s porovnání s „vyspělými zeměmi“, se úplně ztrácí, že Česko docela pěkně hospodaří. Přesněji řečeno, docela pěkně drží dluhy na uzdě. A to v evropské i světovém srovnání. Jenže to právě přestává platit.
Podle předpokladu ministryně financí Schillerové se na konci roku dostaneme k dluhu ve výši 45 procent HDP. Což už není nic pěkného. Není to sice ještě Itálie či Španělsko, ale je to už zatraceně velká zátěž, která limituje možnosti státu. Tedy rozumně hospodařícího státu. Zda je takový dluh splatitelný, nebo zda byl splatitelný už náš dluh před dvěma roky, je nyní trochu jedno. Jde o to, jestli se naše státní finance udrží v pásmu umožňujícím normální fungování bez kupení dalších a dalších dluhů. Jenže současně je tady generální plán přeměny zemí v tvořících EU, Green Deal, který po nás chce něco úplně jiného.
Kde kdo z party zelených lobbistů a aktivistů přitom bude tvrdit, že na těchto vynucených biliónových investicích nakonec vyděláme. Jenže za prvé to ještě nikdo věrohodně nespočítal a za druhé to neříká nic o tom, kde ty bilióny vezmeme. Každou další půjčenou miliardou se přitom posouváme k Itálii, místo ke Švýcarsku.
Dogmatické opakování, že „musíme, protože klima“ může mít pro Českou republiku jediný důsledek. Propadání se do větších a větších dluhů (dluh ČR srozumitelně zde). Protože za své ty nové zelené výdaje nezaplatíme. Jestliže je nyní český dluh vyšší než dva biliony korun (to číslo má 12 nul…) a odhadované české náklady na Green Deal jsou 4,5 bilionu, o kolik tak asi stoupne státní dluh?
Z výroby solárních panelů a větrníků jej snižovat nebudeme, protože je nevyrábíme, stejně jako nevyrábíme superkapacitní baterie, které by mohutně protežované obnovitelné zdroje nutně potřebovaly, aby dodávaly elektřinu ještě alespoň chvíli po tom, co zajde slunce, nebo přestane foukat vítr. Jaké další zelené technologie nám přinesou peníze (z daní), ze kterých bychom mohli dluh státu snižovat? Tenhle model prostě není funkční.
Můžeme být k přírodě jen tak ohleduplní, nakolik si na to vyděláme. Což není to samé, jako půjčíme. Pustit se na dluh do Velkého zeleného skoku, je obrovská nezodpovědnost, která uvrhne 10 milionů lidí do problémů, které si dnes úplně neumíme představit.
