Kdy se ekologický aktivismus stává zločinem?

Slovenský soud uvalil vazbu na aktivisty ekologické organizace Greenpeace, kteří ve středu na protest proti těžbě uhlí vylezli na těžební věž dolu Nováky. Greenpeace považuje rozhodnutí soudu za bezprecedentní. 

Aktivisté prý nejsou zločinci, kteří by měli být stíháni vazebně. Kdo má pravdu?

Já se jednoznačně stavím na stranu soudu. Ekologičtí aktivisté totiž nejen, že porušili zákon. Oni to dělají opakovaně a chtějí to dělat dál. Myslí si totiž, že pro ně zákony neplatí. Jsou přesvědčeni, že svou pravdu můžou hájit bez ohledu na ostatní. Výsledkem takového chování by ale byla nebezpečná anarchie.

V demokratickém světě mají všichni lidé velmi široká práva, jak prezentovat a hájit své názory. Když se aktivistům nelíbí těžba uhlí, mohou nahlásit shromáždění, sejít se na veřejném prostranství, vyvěsit transparenty, pronášet projevy, klidně i pískat a křičet. O svém shromáždění mohou vesele informovat prostřednictvím sociálních sítí, mohou posílat letáky lidem do schránek, nepochybně si vyslouží pozornost i masových médií. To vše bez jakéhokoli rizika postihu.

Demokracie je však kromě práv založena i na pravidlech. Jedno z nich praví, že není možné bez povolení vnikat na cizí pozemek a cokoli tam poškozovat. To aktivisté nerespektují. Podle nich je těžba uhlí škodlivá, takže je správné vlézt do dolu a blokovat tam těžní věž. Není to správné, je to naopak trestný čin.

Zkusme si představit situaci, kdy bydlíme v domečku, vychováváme tam děti. Vedle v domečku ale bydlí soused, který má na zahradě psa. Ten pes v noci štěká, takže nám děti budí. Co uděláme? Vlezeme k sousedovi na zahradu a psa ubijeme? Podle logiky ekologických aktivistů na to přece máme právo. Pes nám snižuje kvalitu života a poškozuje zdraví našich dětí, kterým brání v nerušeném spánku.

Přesto by to nikdo normální neudělal. Dokonce by nikdo normální neudělal ani to, že by vlezl k sousedovi na zahradu, a nenásilně by se tam nepřivázal k boudě s transparentem, na kterém by stálo: zavři už svému čoklovi tlamu. Zkrátka a dobře se to nesmí, tak to neděláme. Možná bychom se se sousedem zkusili domluvit, možná bychom si na hlasitého psa stěžovali na úřadě. Takové možnosti nám nabízí demokratický systém.

Kdybychom totiž na zahradu vlezli a mávali transparentem u boudy, přijela by nás zatknout policie. Při prvním incidentu by to možná spravila nějaká pokuta. Kdybychom to ale dělali opakovaně, skončili bychom nepochybně ve vazbě. A následně by nás soud poslal nejspíš do vězení. A nebylo by čemu se divit.