EU bojuje s CO2, jinak se ale krčí v koutě

EU „srdnatě bojuje“ proti CO2, ale nedokáže ochránit své občany, ani svá letadla. Ani před celkem bezvýznamným Běloruskem.

Na světě se toho děje daleko víc, než se může zdát za skleněnými stěnami „europaláce“ v Bruselu. Třeba to, že nikdo nebere EU vážně. Což je špatná zpráva pro všechny, kteří musí poslouchat současnou unijní vrchnost. Ta se tak opájí lobbisty a ideologií prošpikovaným tažením „za záchranu světového klimatu“, že nevnímá nic jiného. Varovné signály z neúspěchů jejích zahraničněpolitických snah vytrvale odmítá vzít na vědomí. Jenže bez toho, že si to sbor eurokomisařů a zelených europoslanců uvědomí, nikdy neprosadí ani tu světovou klimatickou neutralitu. Nebo alespoň opravdovou snahu o ni.

O tom, jak si ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov „namazal na chleba“ Josepa Borrella, jež jezdí po světě coby vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, už se toho letos napsalo hodně. Nyní se toho hodně napíše o tom, jak si Bělorusko dovolilo přinutit přistát letadlo z členské země EU a zatknout běloruského cestujícího Ramana Prataseviče. Kvůli politice, respektive nesouhlasu s politikou běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Nejde teď o to, jak (ne)mocná bude odveta. Jde o to, že si to vůbec stát, který nemá asi 10 milionů obyvatel, vůbec dovolí.

Odpověď je jednoduchá. Proč ne? Vždyť mu nic nehrozí. Nejen proto, že má za sebou mocného ochránce v Kremlu. Třeba také proto, že EU se není sama schopná dohodnout, co s plynovodem Nordstream 2. Třeba proto, že není schopná chránit své hranice ani proti migrantům na nafukovacích člunech. Nebo proto, že proti islamistům nekompromisně zasáhla omezením práv běžných lidí? Že se bojí Íránu? Že armády jejích členů stojí za starou belu?

EU nedělá nic, proč by ji měl na mezinárodní scéně někdo respektovat. Vždyť ani embarga není schopná nastavit tak, aby embargované pořádně zabolely. A když už se to náhodou, po chvíli se začne projednávat jejich zmírnění.

Takové uskupení nemůže být ovšem úspěšné ani v otázce „záchrany klimatu“, svém hlavní současném programu. Neboť i prosazení téhle agendy vyžaduje mít nějakou mezinárodní sílu. Protože jít příkladem a zlikvidovat si svoje hospodářství a životní úroveň a zadlužit se na desítky let dopředu s vírou, že to bude fungovat, to není lákavá vize, za kterou by se další státy vydávaly z vlastní vůle. Jak velkou šanci na úspěch asi budou v tomto světle mít uhlíková cla, o nichž začalo osazenstvo bruselských institucí uvažovat? Vzhledem k tomu, že postihnou především čínský export, dá se očekávat, to žádný velký sukces nebude. Protože si je Čína jednoduše nenechá líbit.

Tahle EU nedosáhne za svými hranicemi ničeho. A žádná užší integrace, po které dokola volají její představitelé, jí v tom nepomůže. Pomohla by změna stylu a změna personálu za opravdové osobnosti. Nic z toho se však nedá očekávat. Takže si budeme nadále, na nátlak Bruselu, ničit svou energetiku, hospodářství a životní úroveň, abychom v roce 2050 byli „uhlíkově neutrální“. Což je to jediné, co svět nechá EU úplně klidně udělat. Protože mu to bude jedno. A protože na tom vydělá. Ale brát EU vážně, to nebude ve světě nikdo.