Energetická nezávislost Evropy na Rusku je mýtus a ještě dlouho bude

Společným úsilím evropských zemí se v loňském roce podařilo výrazně snížit závislost Evropy na ruských energiích. Můžeme diskutovat o tom, zda se k nám nějaká ruská ropa nedostává zprostředkovaně, ale to je marginální problém.

V souvislosti s přechodem na „bezemisní“ energetiku se stále více evropských států, samozřejmě kromě Německa, výrazněji než dříve upíná k energetice jaderné. A tam je zakopán pes. Pokud jde o jádro, bez Ruska se neobejdeme.

Závislost Západu na ruských jaderných technologiích přetrvává. Západ včetně USA více než rok od začátku ruské války na Ukrajině stále nenašel alternativu a Rusko paradoxně svůj vliv ještě posílilo. V oblasti jaderné energetiky zůstává Rusko stále klíčovým hráčem, což platí nejen pro přímé kontrakty, ale také pro jaderné produkty, palivo nevyjímaje, dodávané Francií či Spojenými státy.

Východní moloch je zkrátka stále centrem jaderné energetiky a de facto jako jediný stát poskytuje komplexní servis od jaderného paliva přes projekty elektráren, školení, údržbu, likvidaci vyhořelého paliva atd, což mu umožňuje nabízet výrazně levnější produkt než západní konkurence.

Důsledkem ruské dominance je tak mimo jiné fakt, že francouzský Framatome či americký Westinghouse jsou závislí na ruských dodávkách nasmlouvaných v rámci dlouhodobých dodávek. A západní vlády to samozřejmě vědí, proto nejsou ruské jaderné technologie předmětem žádných mezinárodních sankcí či embarga.

Rusko v současnosti například dodává až pětinu obohaceného uranu pro výrobu amerického jaderného paliva. Dalších 30 % procent přitom pochází z Kazachstánu a Uzbekistánu, tedy zemí, jejichž jaderný průmysl je ve 100 % závislý na tom ruském. Ruské firmy také například ovládají téměř 40 % světového trhu v oblasti těžby a zpracování uranu, včetně kanadských a afrických uranových dolů.

Mimo to je Rusko dominantní i v oblasti vývoje nových technologií, s mírnou nadsázkou lze říci, že například Francie je v otázce jaderných technologií závislá na ruských dodávkách. Konkrétně při výrobě štěpného materiálu je francouzský Framatome závislý na ruském uranu z 15 %. I tato skutečnost může být vysvětlením rozsáhlé rusko-francouzské spolupráce jíž nepřerušila ani válka na Ukrajině.

Západ si začíná uvědomovat, že komplexní ruský jaderný průmysl je možná tou největší ruskou pákou, jíž může Putinův režim prosazovat své zájmy ve vyspělém světě. V podstatě uzavřený výzkumně-výrobně-dodavatelský cyklus způsobuje, že pokud jde o kvalitu a cenu jaderných projektů, nemůže Rusku žádný stát konkurovat. A je to právě ruská jaderná diplomacie, která je dnes na mezinárodním poli tou nejsilnější ruskou zbraní.

I kdybychom se nakrásně závislosti na ruských technologiích zbavili (jakože přechod Temelína na francouzské nebo americké palivo, jak jsme si ukázali výše, neřeší vůbec nic), bude to trvat desítky let. Do té doby mohou Rusové jadernou kartou hrát do aleluja. Zejména pak v „dekarbonizované“ Evropě.