Blíží se další Mistrovství světa v hokeji. Tentokrát se koná u bratrů na Slovensku. Tisíce fanoušků pojedou fandit, miliony budou držet palce u televize. Není to ale už trošku nuda?
Hokej se pro mne odjakživa rovná Jaromír Jágr a česká reprezentace. Kvůli Jágrovi jsem kdysi vstával v noci a fandil postupně všem týmům NHL, kde hrál. Zápasy české reprezentace na mistrovstvích světa či olympiádách mě dokázaly dostat do varu. Haškovy výkony v Naganu, rozhodující góly na mistrovstvích či památnou bitku Jirky Šlégra s Kanaďany si budu pamatovat až do smrti. Naopak třeba českou extraligu vlastně ani moc nesleduju, je mi jedno, jestli vyhrál Třinec či Liberec. A trošku se bojím, aby mi nezačal být jedno celý hokej.
Jágr se naštěstí stále vzpouzí přírodě a příští rok mně nejspíš přitáhne i k té extralize. Ale tenhle blog píšu kvůli něčemu jinému. Každý rok mám totiž stále silnější pocit, že se mistrovství světa hraje moc často. Když je jednou za 4 roky MS ve fotbale, tak se s chutí podívám i na zápas Tuniska s Bulharskem. A teď ruku na srdce, kolik z vás si pustí hokejový zápas Dánů s Rakušany?
Možná je to samozřejmě tím, že jsme se v minulosti namlsali úspěchy a teď, když naši reprezentanti zas tak moc nezáří, tak nám to není dost dobré. Nebo je to mistrovství zkrátka moc často. Kdybyste se mě třeba zeptali, kde bylo MS v posledních pěti letech, tak budu vyloženě střílet od boku.
Kdyby se MS v hokeji hrálo jednou za 4 roky, třeba by se povedlo i dohodnout s NHL, aby tam mohli hrát ti nejlepší. Byla by to opravdu událost. Všichni by s napětím čekali na nominaci týmu, opravdu by s nároďákem žili. Při každém zápase našich by se „zastavil život“. Třeba se toho jednou dočkáme.
No ale konec remcání. Už zítra hrajeme se Švédama. A to není nuda nikdy. Takže hoši bojovat, bez ohledu na to, co jsem napsal, budu stejně zase fandit.
Foto: wikipedia.org Michael Miller
