Aktivismus českých novinářů ohrožuje žurnalistiku jako profesi

I já jsem rád, že prezidentskou volbu vyhrál Petr Pavel nad lží a nenávistí. I já jsem ze soboty na neděli jásal. Ale já nejsem český novinář.

Když jsem v přímém přenosu ČT24 sledoval věhlasné veřejnoprávní, ale i soukromoprávní, žurnalistické tváře otevřeně podporovat vítězného kandidáta, nebylo mi z toho dobře. 

Někdy kolem 15.30 se v obraze ČT24, přenášející dění ve Fóru Karlín, objevil žlutý strip s textem: Prezidentem České republiky byl zvolen Petr Pavel, jak vyplývá z predikce volebních výsledků. V tu chvíli se z davu příznivců ozval vítězný pokřik a kroužky generálových příznivců se definitivně promíchaly s novináři. Vypuklo kolektivní jásání a jakákoli profesionalita byla v prachu.

Jakkoli mohu lidsky chápat, že ten který novinář je fanouškem toho či jiného kandidáta, jakkoli se minimálně 58 % populace ulevilo, protože stávající hradní zlo nenahradí pravděpodobné zlo ještě větší, to, co předvedli přítomní novináři bylo jedním slovem neprofesionální. Aktivismus byl zřejmý už z výše zmíněného informačního stripu, můžeme tedy hovořit o neprofesionalitě až na editorských pozicích České televize.

Ocitujme nyní z preambule Kodexu České televize: „Česká televize si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti.“ A dále odstavec c) „Poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře.“ Nebo z článku 5. odstavce 6: „Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“ Obávám se, že minimálně tyto body Česká televize v sobotním vysílání porušila.

Nebuďme ale nespravedliví. Stejně jako redaktoři ČT se chovali i zástupci soukromých médií, ať už elektronických či tištěných. Není to dobrá zpráva. Žurnalistika se právě podobným (aktivistickým) chováním stala z dříve úctyhodného povolání nedůvěryhodnou profesí, a to pro mnoho našich spoluobčanů. Novinář, a zejména ten politický, který otevřeně stojí na jedné straně nějakého politického zápasu je zkrátka nedůvěryhodný. A nedůvěryhodný novinář už zkrátka není novinář.

Výsledkem je, že čtenáři, respektive respondenti, přestávají věřit „tradičním“ médiím, uchylují se k vyloženě dezinformačním zdrojům informací a stávají se tak obětmi různých alternativních pravd, konspirací či rovnou řízených dezinformací.

Média, a zejména média veřejné služby, ti hlídací psi demokracie, se bezpodmínečně musejí vrátit ke své roli. Roli nestranné a nadstranické. Pokud tak učiní, získají jedinečnou příležitost získat zpět důvěryhodnost a respekt. Pokud tedy není pozdě.