Cestovatelské zážitky VI: Evropa, začínám v Paříži

Tolik jsem toho slyšela o Evropě! I moje maminka, která v životě nebyla dál než v Cagayan de Oro, ví, že nejhezčí město na světě je Paříž. Tak jsem se na ten kontinent vypravila.

Cesta byla příjemná. Letušky z Manily do Dubaje i z Dubaje do Paříže byly Filipínky, tak jsem si připadala jako doma. Daly mi z krajanské spřízněnosti navíc rýži s kuřetem a kávu. To jsem ještě nevěděla, že to bylo to na dlouhou dobu poslední rýže a poslední káva zdarma.

Letiště v Dubaji je přepychové, jen ty nápoje a sendviče byly tak drahé, že jsem si dala jen ristretto. Sedla jsem si ke stolku k nějaké mladé mamince s děckem. Byli to Rusové. Tác měli plný jídla. Očividně žádnou nouzí netrpěli. Dítě se rukama babralo v hot dogu a do toho vyklopilo zmrzlinu. Matka si z toho prsty vybírala jen maso a zelenina jí přitom padala pod stůl. A to nám říkali, že Evropané nejedí rukama a dají hodně na kulturu stolování.

Po přistání v Evropě vás překvapí zima a déšť. Evropané ale v dešti běžně chodí. Někteří mají deštníky nebo nepromokavé pláště, ale zjevně si z vody nic nedělají.

Objednat si taxík bylo komplikované, žádný pořádný UBER nefungoval. Musela jsem k nějakému stánku a ti lidé se tvářili, jako bych jim ublížila. Musela jsem je přemlouvat, aby něco udělali.

Provoz ve městě není ta hustý jako v Davau a jen v tom i řád. Každá ulice má na rohu tabulku se jménem. Na křižovatkách jsou ukazatele směru a na hranici města je tabule s názvem města. To by se hodilo i u nás.

Recepční v hostelu se také tvářila, jako by jí obtěžovalo se mnou mluvit, natož, aby mi šla ukázat pokoj. Spalo nás tam deset. Někteří nebyli zvyklí na smíšení bydlení s tolika cizími lidmi, ale já jsem si připadala jako doma. Někdy nás bývalo v ložnici i patnáct.

Když jsem si umyla vlasy ( a to musím každý den) a chodila zabalená jen tak v ručníku, dívali se na mě vražedným pohledem. Někteří z mých spolubydlících se vůbec neosprchovali a páchli celou noc. Je pravda, že Evropané jsou s hygienou na štíru.

Koupila jsem si výlet do Versailles a na zámek Chambord. Vypadá to jako v Disneylandu v Hong Kongu, ale nemají tam dost záchodů a žádné atrakce, jen takové místnosti se starým nábytkem a obrazy, kaple a park s lavičkami. Tam jsme museli chodit pěšky. Nikde nestál žádný trikky. A nikde nikdo nenabízel žádné zboží. Jen před vchodem klečel nějaký černoch, ale mluvil francouzsky.

Průvodce mluvil strašnou angličtinou. Můj šéf by ho okamžitě vyhodil. Zblízka je vidět, že nemají peníze na údržbu. Toalety působily jako ze starého amerického filmu. To se s Koreou vůbec nedá srovnávat.

Z jídel mi nejvíce chutnaly crepes. Stojí na ulici dvě eura, to je asi 120 pesos, ale uvnitř pubu i 300 pesos a je to vlastně takový tenký pancake. Na ulicích není skoro žádná nabídka jídel. Ceny jsou tu strašlivé: Adidasky stojí přes 100 dolarů, přes 6000 pesos. U nás na ulici koupíš originál (stejně je šijou ve Vietnamu nebo na Taiwanu) za 200 pesos, 3 dolary!!!

Za vstup na Eiffelovku jsem dala 2k pesos. Na to musím pracovat tři dny, ale je to jednou za život. Eiffelovka vypadá zblízka dost opotřebená a zrezivělá.