Argentinský prezident s motorovou pilou rok ve funkci

Možná si vzpomínáte, jak Javier Milei ve volební kampani mával motorovu pilou jako symbolem ořezání drahého a neschopného (argentinského) státního aparátu, inflace a dluhů. Tak už na tom rok pracuje.

Javier Milei byl zvolen argentinským prezidentem vloni v listopadu. V zemi byla inflace 211% ročně, vysoká nezaměstnanost a chudoba, veřejný dluh dosahoval 155% HDP (Řecko mělo v roce 2023 stále ještě 168%, Singapur 162%, USA 122%, ale Japonsko 252%, tyto země ale zpravidla nezávisejí na zahraničních věřitelích tak, že by se jich museli bát).

Během prvního roku inflace pomalu klesá. V říjnu 2024 byla už jenom 2,7%. Jak toho dosáhl? Především snížením výdajů státu, zrušením a spojením ministerstev, nižším růstem platů ve veřejné sféře (včetně snížení provozních dotací provincií) a důchodů, než rostla inflace. Úplně se zastavily veřejné investice. To má být do budoucna starost soukromého sektoru. Hospodaření státu se dostalo od mírného přebytku.

Protože není donečna možné jen šetřit a snižovat výdaje, dalším směrem je podpora soukromých investic. Argentina je bohatá na plyn, litium nebo měď, má dobré podmínky pro obnovitelné zdroje energie a úrodnou půdu. Však také byla koncem 19. století nejbohatší zemí na světě! Milei zavedl daňové úlevy na 30 let a objevili se první „západní“ investoři tam, kde zatím působili jen Číňani.

Na nefunkčním trhu s nájemním bydlením byly zrušeny dosavadní regulace. Nájemné nemusí být jen v místní měně, nájemní smlouuva se nemusí uzavírat minimálně na tři roky a může se zvyšovat častěji než jednou za rok. Okamžitě se zvýšila nabídka bytů, ale samozřejmě také vzrostlo „staré“ inflaci nezohledňující nájemné. Nové nájemné už neroste rychleji než inflace. Byly zrušeny dotace na bydlení a to spolu s růstem cen energií vedlo k tomu, že mladí často zůstávají s rodiči.

HDP klesl za tento rok o skoro 8%. Hospodářský růst byl obětován cenové stabilizaci. Recese znamená i vysokou nezaměstnanost 8%. Na tom se podílí i propouštění z veřejného sektoru (zatím 30.000). Polovina pracujících nemá žádné sociální pojištění. Mnoho Argentinců má 2-3 práce.

Argentinské peso má vázaný kurs i směnitelnost (soukromá domácnost může měsíčně nakoupit maximálně 200 dolarů) a to vede k nesrovnalostem v mezinárodním obchodě. Poškozuje to vývoz a podporuje dovoz a dále tlačí do resece. Navíc se platí dovozní daň 17,5%. Čokoláda, která stojí v Německu 1,8 Euro, stojí za řekou v Uruguyai 4 Eura a v Argentině 8 Eur. Dovozní daň se má snížit na 7%, ale byrokracie, dlouhé čekací lhůty na vyřízení dovozu a peněžní transakce obchodníky odrazují. Uvolnit směnitelnost chce Milei až úplně na konci. Podle něho až inflace dosáhne 0%, ale to je zbytečně nízko i podle většiny liberálů.

Všechy dosasavadní kroky byly zatím sklizní lehko dosažitelného ovoce. Aby Argentina nastartovala růst, potřebuje ještě odbourat byrokracii, vybudovat infrastrukturu v digitalizaci, vzdělávání a zdravotnictví, funkční bankovní sektor, kapitálový trh a daňovu soustavu. Orientace na inflaci vede k regulaci kapitálových toků a intervencím na měnové trhy. Milei chce dokonce nahradit peso dolarem a zrušit centrální banku. Pravda, mnozí Argentinci stejně dolar používají a udržují v něm své úspory, uložené i v Uruguyai. Ale měnu by spíše ozdravilo, kdyby cenrální banka měla silné a funkční postavení. Peso by sice nejdříve spadlo, ale po nějaké době byb bylo tržní měnou. Dolar není samospasitelný. Je spíše hříčkou v rukou FEDu. Toto není první pokus o záchranu Argentiny. V devadesátých letech už jeden takový ztroskotal práve proto, že za každou cenu lpěl na dolarizaci ekonomiky.

Milei nemá v žádné komoře parlamentu většinu a je otázkou, jak dlouho budou voliči respektovat jeho cestu. Musí tedy bojovat i o budoucí hlasy a to je vždy těžké. Demonstrace předchozích peronistů-socialistů probíhají neustále. Ceny jízdného vzrostly na desetinásobek. To že předchozí nízké jízdné neumožňovalo investovat do obnovy, voliči nevidí, když musejí do práce pěšky. Cílené dotace tedy budou nutné. Důchodový systém potřebuje reformu. To je další palčivý bod.

Milei se jako na vzor odvolává na vývoj Irska v rámci EU od chudičké země na okraji k zemi, jejíž HPD na obyvatele dosahuje 150% úrovně USA. Díky technologickým gigantům. Irsko ale využilo evropské fondy k podpoře perspektivních investic (za to tam mají málo rozhleden!) a snížilo daň ze zisku korporací. Velkou výhodou pro Irsko byl také brexit. Irsko se stalo překladištěm pro Evropu místo UK.

Argentina není v Evropské unii. Jihoamerická obdoba MERCOSUR zatím strukturální fondy nemá. Mile navíc otevřeně napadá „socialistického“ prezidenta Brazílie, o komunistech typu Maduro ani nemluvě. A tak je jihoamerická spolupráce předmětem svárů.

Ale latinskojazyčný svět je také obrovský, i když ne úplně jako anglosaský nebo čínský. Španělstina je rozšířeným jazykem a na tamním trhu vznikají velké technologické firmy typu Mercado Libre, jihoamerický Amazon. Je tam dostatek lidí i nerostné suroviny.

Jeden ze zdrojů: Prof. Dr. Karl-Heinz Paqué, předseda Friedrich-Naumann-Stiftung für die Freiheit. Dr. Hans-Dieter Holtzmann vedoucí kanceláře téže nadace in Buenos Aires.