Trable Husákova dítěte - důchodové pojištění

MOJE REFORMA (politický nucený úsek) - V povinném sociálním pojištění, které za mě můj zaměstnavatel každý měsíc (již nemálo let) odvádí příslušné instituci, je zahrnuté jisté procento příspěvku na důchod. Poslední dobou mám ale o smyslu této částky jisté pochybnosti ...

Systém důchodového pojištění, který je v našem státě zaveden, se nazývá "průběžný". Můj odvod povinného důchodového pojištění je každý měsíc obratem poskytován k vyplácení současných penzí. Dalo by se říci, že svým pojištěním poskytuji důchod "svému" důchodci. V pořádku, ovšem pouze za předpokladu, že i já budu mít, s dosaženým věkem, svého platiče. Nejen demografické skutečnosti jsou ale proti. Současný systém je neudržitelný, proto přichází na řadu pofidérní reformy, ale z mého pohledu je hlavně nezodpovědný. Stát bere, ale neví zda bude moct dát.

Zákonodárná moc stačila, během svého handrkování a starání se zejména sama o sebe, vypustit pár reformních návrhů. Součást jedné z důchodových reforem má být posun odchodu do penze až někam k "sedmdesátce". Bingo! Tady už nám ta část řádných celoživotních platičů, která se nedožije, odpadá. Jaké další pikanterie, v rámci reforem přijdou, lze předpokládat: Šetřit, makat, platit. Zkrátka ono proslulé "utahování opasků". (Nápad, nechat za sebe povinně šetřit soukromou kampeličku, je doufám navždy pohřben.)

Jenže mě se nechce. Každý měsíc je z mé mzdy odváděna nemalá částka s přívlastkem "důchodové pojištění". Tato platba, která má člověku přinést určitou jistotu, mě naopak vrhá do trpké nejistoty. Též odmítám, aby mi kdokoliv nařizoval, kdy mám přestat pracovat, a už vůbec ne ten, komu jsem svými penězi (výhledově bezúčelně a bezvýsledně) celý život povinen.

Já se nechci spoléhat na něco, čím si nemohu být jist. Nechci čekat na zázraky. Nejistotu, kterou si v současné době nedobrovolně platím, chci vyměnit za jistotu, která je zadarmo. Co si nevydělám, co si nenaspořím, to mít nebudu. Ono to tak stejně dopadne. Pro všechny.

"Můj" nynější důchodce, který celý život své důchodové řádně platil, ať se obrátí na toho, komu platil. Nechť se o něj dotyčný postará.

A dostali jsme se k velmi oblíbenému státnímu dluhu. Ptám se: A zajímá někoho ten můj? Svou zemi mám rád, ale stát by se musel chovat, abych za něj dýchal, jinak. Doba je zkrátka zlá. A bude hůř. Tak pěkně každý sám za sebe.