Potřebuje člověk létat?

Pár krátkých odstavečků, řádků o jedné, na křižovatce zaslechnuté, větě. Ta seděla.

Mám "volný den" před sebou. Něco málo povinností, poté pár příjemných věcí v plánu. Vybíhám nejdříve za věcmi nutnými do města. Ačkoliv nemusím, nechávám se strhnout davem, připojuji se k ostatním a spěchám. Všichni lítáme z jedné strany polopěší třídy na druhou, rázné kroky, nejnutnější úhyby protijdoucím. Nervózně přešlapuji nejprve ve frontě před bankomatem a pořád dokola si opakuji své PIN ... 3628 ... 3628 ... 3628 ... poté přebíhám do lajny lidí před stánkem z tmavými třešněmi. Vezmu kilo, nebo raději kilo a půl. Paní nabrala kilo šedesát a začíná třešně vracet z pytlíku zpět do přepravky:

"Paní to nechte, spěchám."

Musím ještě do nákupního centra. Na křižovatce k obchoďáku mi krásně vyšla zelená, nemusel jsem ztrácet další čas čekáním. U kasy jsem též jediný - výborně. Zaplatím nakoupené a vycházím zpět ke křižovatce. Tentokrát chviličku, ale opravdu jen chviličku, čekám na zelenou. Přede mnou stojí postarší pár, který se, po rozsvícení zeleného panáčka, vydá loudavě, řekl bych až procházkou na druhou stranu vozovky. Pro mě, ani pro ostatní přecházející, to není problém. Každý hodíme jednu "kličku" a postarší pár máme za sebou. Když na konci zebry zvedám pravou nohu na obrubníkový okraj chodníku, zaslechnu za sebou pobaveně vyřčenou větu:

"Vidíš to, ti lidé by potřebovali křídla."

Nevím v jaké souvislosti je tato věta řečena. Nevím jak přesně je míněna. Ani nevím o kom pojednává. Udělám ještě pár posledních chvátavých kroků v zamyšlení - poté přijmu větu za svou.

V duchu si pro sebe brouknu: 'To sedí.'

A zpomalil jsem.

Alespoň pro dnešek.