Jak jsem si byl vyměnit řidičák

Nebyl bych to já, který by si jako první běžel vyměnit řidičák ihned poté, co nám tuto nutnost s dostatečným předstihem oznámila televize Nova v hlavních zprávách. Ano, patřím k té většině lidí, která veškeré povinnosti podobného typu nechává doslova na poslední chvíli.

Ačkoliv k úřadům nechovám žádné převratné sympatie a blížící se vědomá návštěva těchto ústavů ve mně vzbuzuje neklid až lehké depresivní stavy s trochou strachu, překonal jsem se a s vyplněnou žádostí o nový řidičák, jsem se na Magistrát našeho města vydal mimořádně ne v poslední možný den, ale již v předposlední možný den tak, abych nový doklad, opravňující řídit motorová vozidla, vlastnil do konce roku - tedy včas. Cestou jsem se zastavil u svého fotografa, který mi udělal čtyři krásné snímky v požadovaných rozměrech a s požadovanou kompozicí. Dopolední mrazivé sychravo způsobilo nádherné zbarvení mého nosu a tváří do ruda - fotografie jak stvořená pro řidičský průkaz.

Na magistrátu města Pardubice - registr řidičů, mě přivítala zhruba patnáctimetrová fronta, která čítala cca 30 osob a dvě pobíhající osoby, pokoušející se vyvolat zmatek, za účelem vniknout do "hada" na některém jiném místě, než bylo to poslední. S klidem sobě vlastním jsem se zařadil na konec fronty a pozoroval její začátek. Když vešla, po rozsvícení zeleného signálu "VSTUPTE", do kanceláře první žena, zapnul jsem na svém mobilním telefonu stopky, které jsem vypnul, když ta samá žena onu kancelář opouštěla. S matematickou zručností, též sobě vlastní, za pomoci Ludolfova čísla a několika dalších kvadratických vzorců s jednou neznámou, jsem si spočítal, že na mě přijde řada za 56,3691876 minut. Tato zpráva mě nijak neznepokojila, proto jsem se začal rozhlížet po dlouhé chodbě, hledajíc něco, čím bych se po tuto dobu zabavil. Jaká náhoda tomu chtěla, když do dveří magistrátu vstoupila jedna z mých mnoha sester - o zábavu bylo alespoň na nějaký čas postaráno.

Během rozhovoru typu "Ahoj jak se máš, dlouho jsme se neviděli." jsem si všiml vyvolávacího zařízení, na kterém se čas od času rozsvítilo číslo a označení okénka, asi tak jako na poště. Na tento signál zareagoval vždy jeden z čekajících, který frontu najednou opustil a vešel do kanceláře bez dalšího čekání. Ještě jednou jsem svým zrakem zmapoval celou chodbu i s přilehlými prostory, ale žádný stroj poskytující pořadová čísla, jsem neobjevil. Fronta ubíhala poměrně rychle i bez vyvolávacího zařízení, když konec čekající nudle prodloužilo několik dalších příchozích. Ve chvíli, kdy jsme se já a má sestra ocitli zhruba uprostřed fronty, započal na konci chodby rozhovor dvou mladých netrpělivých osob:

- "S dovolením slečno, nevíte jak funguje to vyvolávací zařízení?"

- "To musíte poslat sms-ku a za chviličku vám na telefon přijde pořadové číslo."

V tu ránu celá fronta, dosud trpělivě čekajících žadatelů o nový řidičský průkaz, zmlkla a pozorně naslouchala dál:

- "A jaká sms-ka to má být?"

- "Musíte tam napsat RP ANO a poslat to na číslo 9009 500."

Velká většina čekajících vytáhla hbitě svůj mobilní telefon a začala vyťukávat onu zázračnou sms-ku. Já, který se v čemkoliv nerad připojuji k většině, jsem se rozhodl vyčkat a poctivě si dostát svého pořadí, bez použití moderních technologií. Ne že by se mi to líbilo, když vyvolávací zařízení poslalo dalšího čekajícího tentokrát ze samotného konce fronty přímo do kanceláře, ale šlo mi již jen o princip. Všichni jsme byli najednou rozděleni na dvě skupiny. Ve chvíli, kdy skupina "s sms-kou" vedla 2 - 0 na odbavené osoby, zrodil se mi v hlavě plán, jak jasnou prohru naší skupiny "bez sms-ky" pomstít. Otočil jsem se čelem ke své sestře a řekl jsem s dostatečnou hlasitostí, aby mě slyšela celá "čekárna":

- "Slečno, neposílejte to, ta sms-ka je za pětikilo!"

Na několik vteřin nastalo hrobové ticho. V obličejích příslušníků skupiny "s sms-kou" zavládlo zděšení. Ve skupině "bez sms-ky" se naopak rozhostilo lehké veselí. Nerad to přiznávám - maličko škodolibé veselí. Člověk, kterému k této sms-ce dopomohla ta hodná slečna na konci celé řady, ji začal opět hledat - ale ta byla naštěstí už odbavena a dostatečně daleko, jinak by tam zcela jistě došlo k vraždě. Ani ten dvoumetrový nedočkavý boreček, který tu sms-ku poslal i přesto, že ho v tu chvíli od dvěří kanceláře dělila jedna jediná osoba, se na mě nedíval příliš přívětivě, ale zaplaťpánbůh ho vyvolávací zařízení odvedlo do kanceláře dříve, než se stačil rozhodnout zda mě zmrzačí či nikoliv.

Situace se po několika minutách malinko uklidnila. Skupina "bez sms-ky" se po zbytek času bavila pozorováním skupiny "s sms-kou", která začala horlivě zjišťovat, co je na mém tvrzení pravda. Jak to dopadlo, jsem se bohužel nedověděl, protože i na mě přišla řada a já byl zeleným nápisem "VSTUPTE" vyzván ke vstupu do kanceláře k podání žádosti o nový řidičský průkaz.

- "Pane, můžete mi říct, proč jako nemáte vyplněnou tu druhou stranu řádosti?"

- "Nevím, asi jsem úplně blbej, paní."

Výměna řidičáku proběhla, až na několik maličkostí, bez problémů.