Jak jsem se zasnoubila

Že přišlo jaro, jsem si všimla hned. Ženy začaly odhazovat svršky a muži se jim přestali dívat do očí. Některým začaly tikat biologické hodiny. Mně například ani budík nezazvoní.

A tak jsem minulý týden poprvé v životě zaspala do práce. Když kolem mě projeli dva kluci na koloběžkách, rychle jsem se ale probudila. Jeden se otočil a pronesl: „Ošustil bych ji jako igelitku.“ Bylo jim asi 12 let. V jejich věku jsem znala akorát slovo igelitka. Trochu mě zamrzel vulgární jazyk dnešní mládeže a neúcta k ženě a cítila jsem mírnou panickou ataku, že jsou takoví i starší muži a že bych s někým takovým musela trávit svůj život. Měla jsem dvě varianty: buď si dát Neurol, nebo jít za kamarády.

Naštěstí se mě mým kamarádům zželelo, a tak se  rozhodli pro mě vytvořit charitativní akci Seznámíme Aničku. Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to bude sponzorovat, ale vzhledem k tomu, že zcela neznámých důvodů mě začal sledovat na sociální síti s fotkami Instagram Hornbach, mohli bychom ho požádat o nějaké peníze. Nejdřív jsem si říkala, že asi chtějí natočit novou reklamu, kde budu mít upnuté jógové legíny, budu se houpat na velké kouli na řetězu a  rozbíjet zdi. Myslím, že bych zvedla sledovanost. Taky mě napadlo, že bych se mohla v montérkách obmotat kolem hrábí nebo si dát nohu za hlavu a přivrtávat poličky novou akuvrtačkou. Zatím mi žádná nabídka na spolupráci ale nepřišla.

Ještě bych Hornbachu mohla nabídnout, že až bych se seznámila, nafotili bychom reklamu ve dvou na borovicová prkna se sloganem: Láska jako trám. Ze získaných peněz bychom zaplatili náklady na moji charitativní akci. Počítám, že těch pár večeří v Imperiálu, lístky na Formuli 1, návštěva Benátek a víkend v městě lásky Paříži něco stát bude.

Přiznám se ale, že jsem měla trochu obavy o úspěšnosti této charitativní akce. Pár už jsem jich totiž zažila. Byly bez sponzora a účastníci byli stejní zoufalci jako já. Večeře jsem platila já. Připadalo jim ideální vzít mě na rande do kina. Mně to připadalo vždycky ideální do té doby, než jsem zjistila, na co půjdeme. Jednou to byla válka mezigalaktických impérií, po druhé druhá světová válka. Tam mě alespoň uklidňoval pohled na Brada Pitta. Bylo to celé značně demotivující.

Deprese mě ale rychle zbavila moje kamarádka. Jako první charitativní objekt mi nabídla doktora. Ortoped. Běžec. Sympaťák. Určitě po mně nebude chtít vařit guláš a k výroční večeři nekoupí křidélka z KFC. Pokud jde o vztahy, je však potřeba se na to podívat realisticky. A tak jsem si představila, jak mi večer diagnostikuje plochou nohu a ráno skoliózu, a bylo po romantice. Potom ale přišel někdo, na koho čekáte celý život. Kamarádka mi představila na facebooku svého dalšího kamaráda. Pražák. Ekolog. Podnikatel. Ideální muž. Pochopila jsem, že tahle nabídka se nebude opakovat. Když přišla řeč na jeho auto, najednou chtěl být předmětem charitativní akce i můj kamarád, který byl schopný pro auto zaprodat i svou orientaci. Nakonec jsme se dohodli, že on bude mít auto a mně samozřejmě, protože chci čistou lásku, bude stačit pouze ideální muž. Kytky mi nosit nemusí, budeme se chovat ekologicky. Stačí mi kreditka a pin.

Jak se říká, příležitostem se musí jít naproti. Mám v tom tedy jasno. Zavřela jsem oči a zasnila se. Na prvního máje se zasnoubíme. Do roka a do dne se vezmeme. Budeme bydlet v bytě s velkou terasou. Já budu dělat snídaně do postele a on večeře při svíčkách. Mám o něj strach, takže mu zakážu jezdit na motorce a ty mokré ručníky na postel pohazovat už nebude. On o mně sice ještě neví, ale já to mám dobré. I kdyby to byl sen, je velká pravděpodobnost, že mi začnou dřív tikat biologické hodiny, než mě probudí budík. Dneska totiž zase nezvonil.