Festival Jeden svět, Bezpráví v Pákistánu, Habiba Nosheen, Hilke Schellmann, 2013, 40 minut.
V rámci filmového festivalu Jeden svět se v kinech mj. objevil snímek upozorňující na postavení žen v některých asijských zemích. Bezpráví v Pákistánu je zaměřeno na jediný konkrétní případ údajného znásilnění třináctileté Kainat.
Divák sice nemůže vědět, zda ke znásilnění skutečně došlo, či by mohlo být vymyšlené, ale jak padlo v samotném filmu, logika věci mluví ve prospěch pravdivosti výpovědi oběti. Znásilněná dívka pocházela z vesnického prostředí a vyrůstala v harmonické rodině. Po otřesném zážitku nejen že se musela vypořádávat s dlouhodobými traumaty, ale rada starších požadovala, aby ji její bratr zabil. Ten neuposlechl – a byl později nalezen zastřelený, aniž se okolnosti jeho vraždy prošetřily.
Dokument zachycuje bezmoc a frustraci oběti, která byla ponížena, zneuctěna, přišla o bratra, o dětství, o všechny sny, s rodinou se přestěhovala do města, aby vůbec přežila – a která žije již jenom pro naplnění spravedlnosti, aby byl zločin pojmenován a pachatelé byli odsouzeni.
Publikum sleduje čtyřicet minut bezmoci, zmaru, bezpráví.
I když Kainat odcházela od soudu poražena, nevzdává se. Nechce, aby násilníkům jejich zločin prošel – a jediným, na koho se všichni dívají jako na viníka, byla ona. V době promítání filmu ještě nebyl její případ u konce. Na spravedlnost může čekat roky – a dočkat se nemusí nikdy.
Dokument burcuje. Jeho předností je, že přibližuje jedno konkrétní utrpení a vtahuje diváka do děje.
Mínusem pak může být to samé – vidíme jenom jeden příběh, poněkud vytržený z historického a politického kontextu.
Máme možnost sledovat souboj dobra se zlem, ale v příčinách současného stavu se nejde hlouběji pod povrch.
Údajný střet civilizací, tedy té západní a muslimské, neobstojí. Každá z civilizací si prošla obdobím, na něž nemůže být hrdá. Navíc se dosud potýkáme s následky kolonialismu a studené války. O černých stránkách odkazu studené války (např. v Indonésii) vypovídá vítězný film festivalu, Způsob zabíjení.
Podpora kmenových zřízení během tzv. Arabského jara také nebude patřit ke světlým momentům „Západu“.
Je jistě pěkné, že v Pákistánu existuje organizace na podporu obětí znásilnění (WAR – War Against Rape). Záleží však na tom, jak účinně může těmto obětem pomoci. V zemi, kde je stále nízká úroveň vzdělanosti obyvatelstva, kde nejsou prostředky na podporu efektivní policejní práce a kde právo na papíře nemá oporu v konkrétních nástrojích, jež by ho podpořily a pomáhaly prosadit, se na lepší časy dvakrát neblýská.
Může jít těmto zemím ale „Západ“ vzorem? Nemá svých projevů disfunkčnosti až nad hlavu? Jak se mu daří vypořádávat s problémy domácího násilí, zneužívání dětí, s dětskou pornografií? Jak řeší „krizi rodiny“?
Podívejme se ovšem, zda se v Pákistánu a Indii objevují nějaké první vlaštovky, které sice jaro nedělají, ale nějakou změnu (k lepšímu) by ohlašovat mohly.
Phúlan Dévíová, přezdívaná Královna banditů, zastřelena v Dillí v roce 2001, pocházela z nízké indické společenské kasty. Byla provdána v 11 letech a opakovaně svým o hodně starším manželem znásilňována. Od manžela uprchla a postupně se stala vůdčí osobou mezi bandity. Zanechávala za sebou také mrtvé, údajně se pomstila mužům z vyšší kasty, kteří ji měli znásilňovat.
Byla zatčena, odseděla si trest. Snažila se odstřihnout od minulosti plné násilí a soustředila se na politický boj za zlepšení postavení žen ve společnosti. Byl o ní natočen film. Její příběh inspiroval k opernímu libretu v posledních letech také Jeffa Hushe (mj. editor Obamovy knihy Za sny mého otce – My Father´s Dream).
V červnu 2012 byla v Pákistánu zastřelena paštunská zpěvačka, Ghazela Javedová. Vyčnívala, vymykala se, byla pro ostatní vzorem i symbolem odporu proti útlaku.
Útok Tálibánu naopak přežila Malalaj Júsufzaiová, která byla v říjnu 2012 těžce postřelena. Tato mladá dívka dává zřetelně najevo, že chce být vzdělaná a píše blog o životě v současném Pákistánu, jak ho vnímá.
Do médií proniklo i několik případů brutálních znásilnění a vražd mladých indických žen, které se odehrály od prosince 2012. Jeden z údajných pachatelů spáchal sebevraždu.
Kromě těchto případů zůstávají mnohé další v anonymitě každodenního života. Je zde šance na zlepšení?
Ve filmu Bezpráví v Pákistánu je řečeno, že k určitému posunu došlo. Že před dvaceti třiceti lety bylo nemyslitelné, aby ženy-oběti mluvily o svém zneuctění, aby otevřeně hovořily o ponížení a utrpení, které musely zažít a kterých se patrně celý svůj život nezbaví.
Následnou debatu mj. moderovala Blanka Knotková Čapková (orientalistka, Metropolitní univerzita Praha, FHS UK Praha). Řešila se různá témata – sociální stratifikace v rámci kast versus faktor pohlaví, zákony na papíře versus neochota policie a nedostatečné policejní metody při vyšetřování znásilnění, obzvláště na venkově, či vzrůstající emancipace žen versus snaha některých mužů po uzurpaci moci a jejím udržení.
Dokud většina mužů nebude práva žen považovat za svá vlastní práva a nebude ve vlastním zájmu usilovat a rozvoj lidských práv, zůstane pouze u jednotlivých vlaštovek, které zimu a mráz nezaženou. Tady nestačí něco nadiktovat od kancelářského stolu někde v teple. Změna musí jít zevnitř, spontánně a dobrovolně – a měla by být opřena o rozvoj vzdělanosti populace i její sociální a ekonomické úrovně. Indie je v současnosti patrně nejlidnatější zemí světa – a její venkov přitom patří k jedněm z nezaostalejších. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou propastné.
Na základě shlédnutého dokumentu můžeme držet palce jedné z mnoha obětí, aby svůj boj vyhrála. Ale mnohem potřebnější je, aby zde vznikly podmínky pro zlepšení podmínek života mnoha milionů dalších žen, mnoha milionů lidí. A na to již jen držení palců stačit nebude.
