Nejsem jednorožec – 6

Napsat zprávu pro vás není snadné, o to těžší je to pro nás, jak jsem vám minule popsal… Ale vraťme se zpátky do dusna rozmnožovacího pudu,

který teď potřebuji pomocí chvilky klidu a trochy krmení resuscitovat, abych nebyl za ničemu k ničemu. Františka si hladově prohlíží moje bezchybně naklizené folikulum. Řekl jsem jí (teď už tušíte jak), že jdu zkontrolovat, zdali bydla dobře a klidně spí, aby nám neurvale nenarušil důležitou chvilku nedostatkem svého 5-methoxy-N-acetyltryptaminu (tohle si zkuste! A bez překlepu!). Ona na to zatančila: „Nechoď! Půjdeme spolu! Přidržíme se vlasu hned!“

Zůstala tam sama, opuštěná… prohlížím si ji… je nádherná! Je moje! Rychle si pošmáknu na jemném čerstvém kožním mazu a v mžiku se ze mě stane... Abyste pochopili. Až do puberty jsem si myslel, že je to účes… Ano, mám problém. Jakmile totiž spatřím svou Františku, moje osrdí se poblázní, tep přejde na rokenrol, cosi jako krev se nahrne tam, kam se nahrnout v jistých chvílích má. Až potud se to jeví v pořádku. Ovšem vzrušení, s jehož rychlým nástupem bych se i bez podpůrných prostředků mohl rozsáhle chlubit, způsobuje potíž prostorového typu. Nedaří se mi pak bez bolestivé úhony schovat se do ubikace. Někdy musím strávit mimo svůj oblíbený domeček i celý den... Nedělá mi to dobře... člověk to rozchodí nebo rozcvičí nebo i jinak si pomůže...jenže já mám těžkou hlavu jednorožce...a to nerozchodíš. Pudu neporučíš.

Bydla to na hlavě nemá.

Nevím, jestli vás to zajímá. Kromě několika zásadních věcí nemáme ani soulož. Máme soustoj nebo lépe soušplh. Držíme se vlasu, množivka je nahoře. Musím vyšplhat pod ní… Teď mě napadá… Tuhle bydla předváděl něco podobného, ale… zvláštní…tak jako…nějak to nechápu… Ale aspoň jsem parádně poklábosil s kámoškou Valérií Muňkou.

Pardon. Sobota. Františka se zlobí. Hodně. Ona je v kožní prohlubni, já venku. Ona nemůže ven, já dovnitř. Mám vytříbenější problém, neboť nemůžu ani ven. Ucpal jsem sebou vchod. Takže máme bezvýchodnou situaci. Děsně jsme se pohádali…

Dneska jsem se mnohokrát omluvil a vsadil na romantiku, jelikož je třeba přinášet oběti na oltář lásky. Jsme raději venku, protože nehodlám opakovat chybu z minula. I když bydla říká: „Pakliže chybu zopakujeme třikrát, stane se z toho umělecký záměr!“ Samičce to ale nikdy neřekl. Já tu svou políbil a ozářil láskyplnou písní… (Kdyby se vám zdálo, že to odněkud znáte, tak znáte. Je to starodávné dědictví mých předků. A ať mi někdo dokáže, že ne! Víte, jak dlouho jsem na tom makal?! Jak dlouho nacvičoval?! Si to zkuste vyťukat a zatančit!)

Když se zamiluje trudník tam někde v cibulkách, láskou krásnou jako knír, tam někde v čupřinách. Když se zamiluje trudník velkou láskou, zpívejte písničku pro jeho trudničku, nechte ho jíst.

Hlavně v noci!

To nás oba tak rozhicovalo! Jáj! Františka je tak nádherná! Jéj! To bude jízda! Šmankote, budu King of trudník! Františka do sebe vzrušením cpe dobroty, kterých je všude kolem spousta. Od mala ji říkali, jak pěkně papá, jak nám přibývá... vždycky měla ohromnou chuť k jídlu...teď obzvlášť! Nacpala si plná ústa... „Jsi těhotná?“ zeptal jsem se radostně, neboť by to znamenalo, že náš rod a kronika nezahynou... Usmála se. Dvakrát žvýkla... vyduté bříško ji moc sluší... teď je všude... vybuchla v půl dvanácté...

Trudníkův vědecký závěr: Bezvýchodná situace nemá východ. Romantika je vůl! Není výbuch jako výbuch.

Pokračování příště… (Příště bych si dovolil definovat jako čtvrtek, ovšem o týden později oproti tomuto čtvrtku)

A pro ty, kteří nemají rádi svá zvířátka na svých obličejích, tu mám něco na uklidnění…

Úplně Zbytečná Informace Navíc: Věděli jste, že pojem nula a její matematický koncept chápou i včely? A že ohavný lilek je vlastně ovoce stejně jako rajčata?

Zásadní otázka: Přilepili jste si někdy k něčemu jazyk, když mrzlo? I když vám říkali, ať to neděláte? Já samozřejmě ano! A nejen jazykem. Naposledy jsem si včera, ve svých padesáti letech, přes mnohá důrazná varování přilepil k ruce kostičku suchého ledu…