Nejsem jednorožec – 10

Jak už víte, stanovil jsem se dirigentem obřího symfonického tělesa, orchestru dechberoucích rozměrů či filharmonie s neuvěřitelným počtem hudebníků – jak kdo chce.

Už víte, že je úplné ticho… Všichni jsou na svých místech a – obrazně řečeno – lehce svírají své instrumenty. Jsme v situaci, kdy ve vašem světě koncertní mistr udal tón a všichni ostatní podle něj naladili své nástroje.

Veškeré dostupné trudníky jsem rozdělil do skupin a každému předal jeho part. No… předal… chápete, že? Nečteme a nepíšeme. Vyťukáváme, vykousáváme a podobně, to už víte. Dvě noci mi trvalo, než jsem všem rozeslal jejich úkoly. A další noc si léčil všechny končetiny…

Vlevo, tedy na pravé tváři… Na pravé. Bydlově pravé, z vašeho pohledu levé. Tak jinak… představte si, že hledíte do tváře libovolného člověka. Nos je uprostřed (ano, až na výjimky), na tom se snad shodneme.

Z vašeho pohledu vlevo od nosu jsou smyčce, řekněme první a druhé housle. Smyčce se budou rytmicky zahlodávat do epitelu. Uprostřed čela se shromáždila violoncella a za nimi dechy, tito muzikanti budou vpouštět do drobných ranek vykousaných houslemi a violami k tomuto účelu vytvořený speciální koktejl chemikálií. Vpravo od nosu se netrpělivě tetelí basy. Jejich smýkání nikoli smyčců, ale bas o basa, bude vyrábět statickou elektřinu, stejně, jako jsme si dělali hezky s Yubem. Čest jeho památce! Basy jsou výhradně samečci. Holky by působily nenahraditelné ztráty elektrické energie, zbytečně by rozptylovaly hráče, kteří by třením získanou elektřinu mohli vyplýtvat k jiskřivým činnostem úplně jiného rázu, než teď potřebujeme. Ano, je to preventivní opatření proti nemravným choutkám. My se totiž zatím ještě můžeme přiznat, že se nám samičky líbí a jsou mimo jiné objekty našich sexuálních tužeb a snů a chtíče. Mezi námi… proč myslíte, že teď tady na nose třímám taktovku? Nemysleli jste si, že jde pouze o hudbu, že ne?

Těsně nad čelem budou tvrdit muziku tympány a rytmika. Jejich úkolem je hlodat do hloubky a do vzniklých důlků vpouštět vytřené elektrické pulzy. Nad levé ucho jsem nahňahňal devatenáct harf. To jsou vybraní a podle mých zkušeností aspoň trochu spolehliví „mazáci“. Mnoho si nezahrají, ale je potřeba jim dát funkci, aby nestrkali své zvědavé frňáky, kam nemají. Aby měli pocit, že o ně stojíme, že jsou s námi a my s nimi, a ne proti všem. Budou drnkat na nejjemnější chloupky a zbytky vlasů bydly, ten to neucítí, nic mu to neudělá, ale mazáci budou blahem bez sebe. A o to jde.

Pak tu máme xylofon a triangl. Naprosto zásadní nástroje v mém orchestru. Břinknou a cinknou na vypadávající vlas bydly jen jedinkrát během celého koncertu, budou mít

v podstatě sólo. Mohou celou symfonii povýšit do uměleckých výšin. O tom se mi podařilo je přesvědčit. Doopravdy jsem ty dva nadržené pitomce, Diviše a Záviše, potřeboval uklidit, aby neškodili a neměli touhu mi ničit mé plány. Zacpal jsem jim jejich nenechavé kousací mechanismy zapomenutelným a úplně zbytečným sólem.

Ještě jsem moc toužil mít v orchestru varhany… Dodaly by koncertu šmrnc a opravdový zvukový zážitek. Jako jediný nástroj by byl podle mých výpočtů opravdu slyšet. Jelikož je na bydlech velmi málo míst s proudícím vzduchem, který by nám rozezněl píšťaly, musel jsem císaře mezi nástroji nastěhovat do nosu. Na to druhé místo to bylo příliš daleko… Asi v polovině generálky se bydla prohnul v zádech, zaklonil hlavu, udělal: „He… he…“ a kýchnul. Varhaníka jsme už nikdy nenašli… a varhany si nejspíš vzal s sebou.

Zvedám ruku s taktovkou. Je úplné ticho a nikdo se ani nepohne. Všichni čekají na můj sebemenší pohyb, na znamení, že už…

Zavírám oči. Nořím se do ticha a partitury… UŽ!

První takt. Šestiosminový. Flétny sedm not a pauza. První dobu s nimi drknou harfy, poslední dobu bez fléten mají violy jednu notu pizzicato. Druhý takt je stejný. Třetí je bez viol… Zatím to jde báječně! Užívám si veliký sukces. Jsem na sebe ohromně pyšný! To se ale mění ve chvíli, kdy si bydla ráchá úplně nové tenisky v Labi, zubatě se směje a zpívá si

„Kočka leze dírou…“

V tu chvíli mi to došlo!

„…pes oknem…“

Nástupy dávám nástrojovým sekcím včas, hrají přesně, kdyby to byla hudba, bylo by to celé vyvolávající mráz na zádech a husí kůži všude. Kochal bych se snad až k malému orgasmu. Jenže někde se přihodila chyba…

„…nebude-li pršet, nezmoknem…“

Jsem zmatený. Ještě pár taktů… tohle přece dobře znám, ale já to nenapsal! A zase...

„Kočka leze dírou…“

Takhle bydlu neovládnu, jak potřebuju! Takhle je z něj obyčejný normální běžný magor. Přestal jsem dirigovat. Bydla ožil vlastním životem a ovládá ho zas jen jeho vlastní plachý a stydlivý rozum. Je ticho. Horečně přemýšlím… Proč Labe? Proč kočka?

Mám to! Vloudil se mi Bedřich a jeho smetanová Vltava. Dvě noci nehorázné dřiny v háji. Dobře, máme situaci, máme výzvu, budu improvizovat. Právě včas. Bydla se blíží k samičce pokryté silnou vrstvou množivek…

Taktovka vyletěla vzhůru…

Teď už správná, tedy moje, symfonická báseň hýří uměním a přetváří dějiny. Mám chuť hýkat blahem. Taková nádhera! Hudba jako by vyprávěla příběh, bydlu máme pod kontrolou… Dělá, co chci! Vyjde to! Budou množivky!

Jmenuji se Karel a nejsem jen tak někdo! Jsem trudník tukový a mám šmrnc a glanc a budu světově uznávaný, moje sláva nehynoucí!

Jedno vaše velmi škodolibé přísloví říká, že by se neměl chválit den před večerem. A ke mně právě nakráčel večer v celé své temnotu vábící nádheře.

Několik basistů nevydrželo muka čekání na mávnutí taktovkou a svévolně se třou. Propašovanou příčinu jsem vyhmátl rychle. Zixi se jmenovala. Úplně rozbourala jejich soustředění a málem zničila celou historii měnící akci. Chvilku mi trvalo, než jsem víc jak 1150 pankáčů uklidnil a ji dotáhl do bydlova ucha. Kladívko a kovadlinka se postarali o zbytek…

Ale aby toho nebylo málo, nežádoucí elektrické pulzy se dostaly i k těm, kterých se náš koncert netýkal. Probudily se bakterie napříč celým trávicím traktem. Vyslaly protestní nótu, že se na ně úmyslně zapomnělo, že se cítí diskriminované. K nim se začaly přidávat další a další ze všech koutů bydlova těla. Netušil jsem, kde všude na vás a ve vás jsou! I na místech, o kterých vážně nechcete vědět…

Bydla blbne. Hází nám do umění vidle a snaží se používat svůj rozum.

Ze souhry orchestru se stal souboj. Každý si dělá, co chce. Všichni jsou proti všem. Už mě nikdo neposlouchá a nevnímá. Ze symfonie je normální bordel. Totální kakofonie.

Ale! Přes všechnu tu strašlivou katastrofu se bydla spustil a blízce se setkal…

Jakmile konečně dozněla krajně nelibozvučná hudba naplněná disharmonií až nelibozvukem, jakmile se trudníci přestali zákeřně okusovat, bakterie se uklidnily, a já vzteky snědl taktovku… Stal se zázrak!

Nakonec z temnoty mrzení a trápení vzešel paprsek zářivého světla. Byla to láska na první pohled… Spatřil jsem nejkrásnější množivku, jakou jsem kdy viděl! A co víc! Ona mé ryzí a hluboké city opětuje! Posuďte sami…

Zeptal jsem se: „Množíme?“

Odpověděla: „Ano!“

Spousty hodin dřiny a odříkání, stovky minut plahočení a nekonečného vyťukávání zpráv se vyplatily! Trpělivost si podala ruku se snahou a otevřely mi nebe… Talentu jsem se neubránil a díky němu teď sklidím… nejdřív ale zaseji… doslova… že ano… chápete… KONEČNĚ!

Jmenoval se Karel… Mám ho na sobě. Všude. Na úplně prťavé kousky. Explodoval. Žalem. Jakmile mě dovlekl k nejbližšímu vlasu, abychom mohli dělat to, po čem celý svůj život toužil, tedy lásku, přišla mu od kámošky bakterie z oka důležitá zpráva: „Nová vědecká studie potvrdila, že roztoči trudníci mají řitní otvor.“

Jeho oči ztratily jiskru, jeho kousadla a makadla zvadla, stejně jako jeho do té chvíle mohutné zjednorožčení…

Pak se dlouze nadýchl a velmi pomalu řekl: „Celý život jsem si myslel, že to, co za mnou zůstává, co trousím... je moudrost...“

Ta je teď všude kolem…

Klotylda. Jmenuji se Klotylda, jsem trudnice tuková, nejsem jen tak někdo a chci se množit. Ale o tom až někdy příště…