Pavel Renčín
- Počet článků 79
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 805x
Seznam rubrik
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 25: Čaroděj
Chvíle úžasu odezněla. Zdenala zasáhl úder bolesti, jako by ho někdo nakopl do ledvin a zároveň kolenem mezi nohy. Zakolísal a schoulil se do sebe. Podklesl vyčerpáním a děsem, že se mu celá scéna odehrála jen v hlavě. Hleděl na Kořínkova krví potřísněná záda a bál se i dýchat.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 24: Jeho krev kapala...
Utábořili se v obrovské krasové jeskyni. Sluhové přitáhli otepi zmáčeného dřeva, které cestou vylovili z podzemních proudů a složili je před Delapanzou na hromadu. Potom i s přikrývkami zmizeli ve tmě, snad aby hlídali, zatímco bude skupinka odpočívat.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 23: Château Špína
Zmlácená a unavená Rita s Valentýnou se navzájem podpíraly. Kráčely bok po boku hned za Delapanzou. Rytíř měl nyní jen kord u pasu, těžkou mušketu svěřil péči sluhů. Ti ji nesli v kožených popruzích, které měli přetažené přes ramena. Sem tam je Delapanza jemně švihl přes záda bičem.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 22: Jako vlajka
„Den, kdy nepomohu dámě v nesnázích, bude posledním dnem, kdy jsem se honosil rodovým jménem Delapanza! Jsem rytířem z vůle Wihelina a pánem nad hradem Špína a osadou Splaškov.“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 21: Auroro, pal!
„Auroro, pal!“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 20: Zrádci
Zatímco Cháron vytahoval kormidlo, donutil je vystoupit, aby se Nostromo nepoškrábala. Zabořili se po kotníky do řídkého bahna, jehož hladina klesala už jen pozvolna. Nostromo dosedla na kolečky ozdobenou záď.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 19: Nostromo jde na přistání
Rita zírala před sebe a měla co dělat, aby nezačala křičet: Uteč, Valentýno! Něco uvnitř jí ale stáhlo hrdlo a nedovolilo promluvit. Nebylo kam utéct...
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 18: Cháron Styx
„Tady jsme!“ vykřikla Valentýna a zamávala. Po tvářích se jí koulely slzy. „Tady!“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 17: Po krk ve ...
Otevřeli dveře, kterými odešel Sedmtři a rozhlédli se. Kam až dosáhla světla čelních svítilen, nalevo i napravo vedla chodba. Vlevo stoupala vzhůru, vpravo se svažovala. „Vlevo,“ navrhla Rita, protože cesta k povrchu byla přirozenou volbou. S uspokojením si uvědomila, že ji beze slova následují. Zároveň jí ale po zádech přeběhl mráz. Znamená to, že je teď za ně zodpovědná?
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 16: Teletubbies
Valentýna z toho měla málem šok. Sedmtři zmizel z jejího světa. Připadala si, jako když byla malá a jezdila k babičce. Když přišel čas spát, vypnula se stará televize. Ještě chvíli zůstala uprostřed viset bílá tečka, než nakonec pohasla do černočerné tmy, a Valentýna zůstala sama v místnosti plné děsivých skřípavých zvuků.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 15: Ale přežívám...
Dveře, vedoucí z místnosti s nápojovým automatem, byly odemčené. Když je Rita otevřela, udeřil ji do tváře chlad a odpudivý hnilobný zápach výkalů a rozkladu. Opatrně se rozhlédla. Vlevo i vpravo – kam až dohlédla – vedla chodba. Její stěny byly z cihel a pokrýval je šedavý šlem. Doprostřed podlahy se zakusoval žlábek plný mazlavého páchnoucího bahna. A to byl celý úsek viditelného světa. Tunel odnikud nikam. Zápach. Temnota. Zima jak v márnici. Rita dveře tiše zavřela.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 14: Vídeňská bez cukru
Ritě to nedávalo smysl. Když člověk dělá mzdy, přijde do kontaktu se spoustou lidí, vlastně s každým člověkem ve firmě. Říkala tomu mzdová psychologie. Rozdělovala si lidi na ty, kteří si pro výplatní pásku chodí svědomitě každý měsíc – systematická většina, a na ty, kteří po ní ani nevzdechnou čtvrt roku.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 13: Oběť
„Je tu tma,“ houkla dolů. A chvíli slyšeli jen šramot a klení. „Jsem v malé místnosti, asi tak dva na dva metry,“ popisovala okolí Valentýna. Náhle uviděli, že se nahoře vzňalo jasné bílé světlo.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 12: Pan vězeň má pravdu
„Mám strašnou žízeň. Nemáte někdo něco k pití? Třeba kokačku? Já bych snad vypila i tu cukernatou,“ žadonila Valentýna.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 11: Jakoby nic
Roztřesený Zdenal zkoumal mrtvé ženy. Jejich pleť byla úplně bílá, jako by na ni nikdy nedopadly sluneční paprsky. Kůže vrásčitá a scvrklá, jako kůže novorozence. Měly útlé ruce a svalnaté nohy, místo oblečení jejich těla halily špinavé páchnoucí hadry. Z obličejů na Zdenala místo očí zírala jen prázdná bělma. A dlaně! Dlaně rozdrcené mezi kovovými deskami z půlcentimetrového plechu. Z těchto desek stažených masivními šrouby vyrůstaly dlouhé zahnuté drápy z oceli.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 10: Zjizvená
Nějak moc rychle. Všechno se děje příliš rychle, letělo Ritě hlavou. Ještě před chvílí byla v práci, ve své bezpečné kanceláři s šedavým oknem monitoru, sešívačkou po levé ruce, plastovým telefonem po pravé. Před sebou klávesnici, diář a propisku. Krabičku s kancelářskými sponkami, zvýrazňovače. Obklopená bezpečnou hrází šanonů. Složek se smlouvami. Zákoníky. Kde se stala chyba? V jednu chvíli za bezpečnou zdí milované normálnosti, v druhé sedí připoutaná na židli a bodá si nůž do vlastní dlaně... Proboha! Ve třetí se dívá n
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 9: Na co klíč?
Rita si uvědomila, že se jí pod nohama otevírá propast, a jestli rychle něco neudělá, spolkne ji jako malinu. „Já ho tedy pustím,“ řekla a vyhákla poslední článek řetězu z klipsy. Šlo to ztuha. Po chvilce však řetěz zarachotil na podlaze a Sedmtři ho protáhl okem ve stropě. Stále měl kolem zápěstí okov, navinul si tedy řetěz kolem předloktí. Musel vážit alespoň tři kila, nevypadalo to, že by si toho všímal. Dívali se na něj, jako na podivné velké zvíře, které právě pustili z klece.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 8: Drsňák Sedmtři
„Co jsi vlastně zač?“ měřila si Rita očima brutálního svalovce, který měl na první pohled víc hormonů testosteronu než mozkových závitů. V duchu si říkala – že vůbec nejlepší by možná bylo, kdyby k těm jeho poutům žádný klíč neexistoval. Takhle měla alespoň pocit, že má situaci v rukou. Hromotluk sáhl volnou rukou za kalhoty. Zalovil někde u poklopce a vytáhl zmuchlanou krabičku Startek. Vyklepl z ní cigáro, hbitě ho sevřel mezi ukazovákem a palcem. Než ho donesl k ústům, dvakrát ho protočil mezi prsty. „Připálíš mi, kočičko
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 7: Věc, která neutekla ze Zů
„Co to má zatraceně znamenat?“ zasténala Rita, založila si ruce v bok a zírala na klíč. „Někdo si s náma hraje,“ řekla Valentýna. „Najdi klíč. Dostaneš se do další místnosti.“ „Nemohli přece vědět, že utečeme,“ nesouhlasila Rita. „Nemohli?“ zarazil ji Zdenal. „Opravdu si to myslíš? Proto nám podstrčili tu svíčku?“ „A tobě do kalhotek klíč!“ přidala se Valentýna.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 6: Hlava otevřená
Ve skutečnosti už musel být mrtvý nějaký čas. To bylo dost zarážející. Maso prakticky seschlo a odpadalo. Na židli trůnila bytost v pokročilém stádiu kostrovitosti. Valentýna začala ječet, jako by neznámý právě umíral. Rita se lekla a taky děsem vykřikla. Zdenal se lekl, podlomilo se mu bolavé koleno a zřítil se na zem. „Dost!“ umlčela Valentýnu Rita, která se probrala jako první a nechybělo moc, aby jí vrazila facku. „Přestaň. Tím ječením mu neublížíš. Už je mrtvý!“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 5: Grimoár a loutna
V zámku zarachotil klíč. Přestože se snažila odemknout nejtišeji, jak to šlo. Rita zadržela dech a napjatě poslouchala. Uvědomovala si tlukot svého srdce, ale jinak bylo ticho, ani tlumený křik, který zaslechla před chvílí, už se neozval. Stlačila kliku a pomalu otevřela. Místnost před ní se topila v temnotě, jen uprostřed hořela svíčka. Rita opatrně vstoupila, pěst s palcátem napřaženou před sebou. Levačku ovinutou provizorním obvazem z kusu košile mrtvého muže.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 4: Sponkou lano nepřeřežeš
„Tak tedy, Zdenale, nemůžeš nás nějak rozvázat?“ zeptala se Valentýna. „Jak asi? Se svázanýma rukama a nohama?“ „Musíme to aspoň zkusit!“ vyjela na něj přísně. „Něco vymysli!“ „Kdybychom alespoň měli nějaký předmět,“ povzdychl si Zdenal. Valentýnu náhle napadlo: „Mám ve vlasech sponku.“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 3: Valentýna a Zdenal
Valentýna se probudila. Ucítila, že něco důležitého se změnilo. Cítila to dřív, než otevřela oči. Vlhký pach jí vnikal do nosu, kde ji štípala začínající rýma. Do zadku ji tlačila studená zem. Kde to vlastně je? Že by to včera přehnala s vínem? Zkusila se pohnout a potichu zasténala. Tohle nevypadalo na víno. Konečně se vyprostila z omamného snu. Otevřela oči a uviděla naprostou tmu. Zjistila, že se nemůže pohnout, protože má ruce svázané za zády.
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 2: Expres kurýr na smrt
Vytřeštila na něj oči. Byla hrůzou bez sebe. Opravdu to řekl?! „To nedokážu!“ rozkřikla se na něj a znovu se rozplakala. „Proč mě trápíte?“ „Jednou na tobě budou záviset osudy mnoha lidí. Povedeš je, a tvá rozhodnutí jim přinesou život nebo smrt. Musíš umět podstoupit oběť.“
Pavel Renčín
Labyrint - Zápis 1: Rita
„Rita?“ zachechtal se muž. „Vždyť to je jméno pro čubu!“ Hlavu držela sklopenou, bradu tiskla na prsa, aby jí necvakaly zuby. Třásla se po celém těle. Hrůzou. „Kolik ti je?“ zeptal se chlap proti ní a namířil jí lampu do obličeje. Temný prostor místnosti jen tušila, světlo ji oslepovalo. Byla si ale téměř jistá, že jsou v ní sami. Získej čas! okřikla se v duchu.
| předchozí | 1 2 3 4 | další |
