Labyrint - Zápis 9: Na co klíč?

Rita si uvědomila, že se jí pod nohama otevírá propast, a jestli rychle něco neudělá, spolkne ji jako malinu. „Já ho tedy pustím,“ řekla a vyhákla poslední článek řetězu z klipsy. Šlo to ztuha. Po chvilce však řetěz zarachotil na podlaze a Sedmtři ho protáhl okem ve stropě. Stále měl kolem zápěstí okov, navinul si tedy řetěz kolem předloktí. Musel vážit alespoň tři kila, nevypadalo to, že by si toho všímal. Dívali se na něj, jako na podivné velké zvíře, které právě pustili z klece.

Náhle zařval a dupl. Rita vyjekla a zvedla nad hlavu Kurýra. Zdenal vykřikl leknutím.

„Co blázníš?“ zeptala se Valentýna a dál si propichovala špičkou Zdenalova nože puchýře.

Sedmtři se hromově zasmál.

Rita se cítila trapně. „Teď už vím, proč to tvoje jméno,“ odsekla. „Odpovídá výši tvého IQ.“

Zdenal se škodolibě zasmál.

„To ne, kočičko. Dostal jsem ho podle dýlky mýho klacku,“ zakřenil se Semdtři.

„Tak ať si na něj nešlápneš!“ odstřelila ho Rita.

Valentýna se postavila mezi ty dva jako zeď. „Slíbils, že nám řekneš, co se tady děje. Tak ven s tím!“

Hromotluk kupodivu kývl. „To je pravda. Vezmu to zkrátka, ať tu netrčíme celej den. Už je to pár let, co jsem seděl na Borech. Moc fajn místo, ty Bory. Fajnový jídlo, chlast, kuřiva, kolik se ti zachce. Dodnes si vyčítám, že jsem tam nezůstal – ale znáš to... Jednoho dne jsem prostě poznal, že to chce změnu. A tak, když se večer měnily stráže, vzal jsem kramle. Zvedl kotvu. Vydýmil se, chápeš?“

„Takže uprchlý vězeň?“ odtušila Rita. „To nám ještě chybělo…“

„Dvojnásobnej,“ uchechl se Sedmtři. „Po tom, co jsem vzal čáru, jsem se nějakej čásek skrejval. Spal jsem pod mostama, sem tam vymlátil duši z vandráka, co měl ňákej chlast. Nebyl to tak špatnej život. Našel jsem si místo u vchodu do kanálů. Bylo tam sucho a teplo od trubek. A žádný vandráci, protože se tam báli chodit. Pár se jich tam ztratilo a ostatní měli nahnáno. Byl to moc fajnovej bejvák, ale měl i svý chyby. Třeba tu, že mě tam jednou v noci sebrali gildaři Hluchejch a udělali ze mě otroka. Nacpali mě do podzemního dolu na tuk a tam jsem strávil pár krapet nepříjemnejch tejdnů. Na začátku jsme k sobě byli přikovaní čtyři. V prvním týdnu se jeden propadl pod tuk, a než jsme ho vytáhli - a to jsme museli, když jsme k němu byli připoutaný - tak exnul na podchlazení. Druhýho sežrali Hluchý na oslavě narozenin jednoho z bosů. A co byste neřekli, zas to na mě přišlo. Jednoho rána jsem se probral, a zjistil, že můj poslední parťák umřel, protože mu krysy ve spánku přehryzaly tepnu, a řikám si: chtělo by to změnu.“

Všichni tři mu viseli na ústech, ani nedutali.

„A tak jsem zdrhnul podruhý,“ řekl a natáhl do sebe dým. „Šli po mě svinsky, dokonce poslali morduly. Jednu jsem setřásl, druhou zabil a z jejího zubu si vybrousil nůž. Pár lidí jsem prosil o pomoc, ale poslali mě do kopru. V kanálech je každej sám za sebe, a když se mezi podlidma rozkřiklo, že po mně dou Hluchý, tak začlo krutě přituhovat. Kdo by taky nechtěl podsvětní minci nebo pozvánku do Kasina? Bloudil jsem kanálama snad desátej den a modlil se, abych konečně vylez ven. Třeba i na Borech, protože to tam nebylo tak špatný.

Vlastně ani nevim, kdo mě nakonec dostal. Ale určitě to nebyli Hluchý. To bych těch ležel nahatej na kruhovym stole uprostřed salátu a byl bych hlavní hrdina fajnový žranice. Ne nadarmo si tihle hajzlíci pilujou zuby do špičky.“

„Takže ty si myslíš, že jsme někde v kanalizaci?“ zeptala se Rita, když už ohromené ticho začínalo být dlouhé.   

Hromotluk pokrčil rameny. „Vím já? Ale je to setsakra možný, kočičko. Jsem tu jen krátce, ale co sem poznal, jsou pražský kanály svět sám pro sebe. Místní mu říkaj Podsvětí. A nejhlubší část, co vede pod Vltavou, se jmenuje Podvodí. Tisíce kilometrů smrdutejch stok, labyrint tunelů, starý středověký šachty, přírodní jeskyně a stovky sklepů.

Pod Prahou je druhej svět, plnej věcí navyklejch žít v temnotě. A některý se pohybujou i na povrchu. “

„Jmenuju se Rita,“ napřáhla k němu ruku, protože vnitřně konečně usoudila, že průšvih, ve kterém se ocitli je mnohem horší než čekala. Přítomnost brutálního svalnatého chlápka bude muset chvíli přetrpět. Přestože mu na první pohled trochu hrabe.

„Cos dělala, vysmeklo se ti zrcátko?“ ukázal Sedmtři na obvaz slepený tmavou krví, který obaloval její levačku.

Dobrá nahrávka, pomyslela si Rita. „Zabila jsem chlapa, kterej si myslel, že mi může ubližovat.“

Sedmtři obdivně hvízdl a podíval se na Valentýnu a Zdenala. „A co vy, štěňata. Dokážete se o sebe postarat? Že se ptam...“

Valentýna se naštvaně podívala na Zdenala. Ten ji ale nevnímal. Seděl na zemi a bezděky si levačkou třel zraněné koleno. Na klíně měl otevřenou Rukověť mystika a zaujatě v ní listoval.

„Tak štěňata?! Řekni mu něco, Zdenale!“ zamračila se Valentýna.

„Některá písmenka kolem sebe mají kroužek,“ řekl zamyšleně Zdenal.

„Zdenale!“ houkla mu do ucha Valentýna, až nadskočil.

„Dobře, dobře, už tě poslouchám. Cos říkal Sedmtři?“

Rita zavrtěla hlavou. „Musíme dál. Cestou nám musíš říct něco o všech těch věcech, o kterých s mluvil. O těch Hlušcích, kanálech a tak dál. Nejdřív ale prohledáme tuhle místnost a najdeme klíč.“

„Klíč?“ zeptal se Sedmtři a vydal se k zamčeným dveřím vedoucím z místnosti. „Ustup mi z cesty, kočičko. Na co klíč?“

www.pavelrencin.cz