Labyrint - Zápis 8: Drsňák Sedmtři

„Co jsi vlastně zač?“ měřila si Rita očima brutálního svalovce, který měl na první pohled víc hormonů testosteronu než mozkových závitů. V duchu si říkala – že vůbec nejlepší by možná bylo, kdyby k těm jeho poutům žádný klíč neexistoval. Takhle měla alespoň pocit, že má situaci v rukou.

Hromotluk sáhl volnou rukou za kalhoty. Zalovil někde u poklopce a vytáhl zmuchlanou krabičku Startek. Vyklepl z ní cigáro, hbitě ho sevřel mezi ukazovákem a palcem. Než ho donesl k ústům, dvakrát ho protočil mezi prsty.

„Připálíš mi, kočičko?“

Než se Rita probrala z překvapení, pokrčil rameny a zalovil opět někde v hlubinách kalhot. Jeho chlupatá pěst se vynořila s titěrným zapalovačem.

„Jmenuju se Sedmdesát Tři.“ Vyfoukl dým a usmál se. „Pro známý Sedmtři. Vybojoval jsem si tenhle titul na Borech. A aby bylo jasný, jsem na něj zatraceně pyšnej. Byl to silnej ročník!“

„To je divný jméno,“ uchechtla se Valentýna a bezostyšně si prohlížela jeho muskulaturu.

„To je titul, čiči. Takhle si mohl řikat jen jeden z každýho ročníku. To víš, zadarmo to nebylo.“ Naklonil hlavu na stranu a odhrnul si košili. Pod límečkem se rýsovala rozšklebená stará jizva. „Je lepší, než mý opravdový jméno. Zápasilo se o něj. Bojovalo. Setsakra zasloužený! Všichni mi tak od těch dob říkaj. Až na párek blbců, co se mě odvážili vyzvat. Ty už většinou neřikaj nic.“

„Pojďte sem, vy dva,“ zavolala si Rita Zdenala a Valentýnu do vedlejší místnosti. „Hned jsme zpátky,“ houkla na Sedmtři a zavřela dveře.

Dívali se jeden na druhého.

„Nevím, jestli je dobrý nápad ho pouštět. Nějak se mi nezdá,“ začala Rita.

Valentýna pokrčila rameny. „Je to pořádnej chlap, takovýho bychom potřebovali.“

„Myslím, že Rita má pravdu,“ mračil se Zdenal. „Ještě bych si ho proklepl. Jak ho jednou pustíme... A co ta mrtvá stvůra v rohu? Dokážete si představit, jak se sem něco takového dostalo? Víte, co to znamená?“

Mlčeli. „Já taky ne,“ přiznal Zdenal. „Ale začínám věřit, že jsme snad v nějaké pokusné laboratoři.“

„Blbost!“ ozval se hlas z vedlejší místnosti.

„Říkal jsi něco?“ otevřela Rita dveře a v duchu obdivovala jeho sluch.

„Říkal jsem: blbost,“ zopakoval Sedmtři.

„Ty víš, kde jsme? Proč jsi nám to tedy neřekl?“ udeřil na něj Zdenal.

„Neptali ste se,“ zavrčel Sedmtři. „Když mě pustíte, řeknu vám všechno, co vím. Do tý doby si to ale nechám pro sebe. Nechci tady chcípnout.“

„Jak máme vědět, že nelžeš?“

Sedmtři se zašklebil. „Protože kdybych byl váš nepřítel, tak už bych tě držel pod krkem a vyhrožoval ostatním, že jestli mě okamžitě nepustí, ulomím ti hlavu.“

Rita ztěžka polkla. Nesnášela tyhle brutální hovada.

„Nepřibližujte se k němu. Půjdeme dál.“

Valentýna se Zdenalem na sebe pohlédli. „Rito, on není s nimi.“

„To ale neznamená, že je s námi…“

Podřídili se, třebaže viděla v jejich očích nesouhlas. Chvíli se uvnitř ujišťovala, že udělala správně, nakonec ale jen založila ruce v bok. „Dobře, máme demokracii,“ rezignovala. „Kdo ho chce pustit?“

Zvedla se jedna ruka. Valentýna se pohoršeně podívala na Zdenala a zvedla i tu jeho. Hromotluk se začal chraplavě smát.

www.pavelrencin.cz