Labyrint - Zápis 69: Do jámy lvové

Tlak byl pryč. Vyčerpaný Zdenal se vydýchával. Z čela mu kapal pot, před očima plavaly mžitky slabosti.

Díval se na podlahu, která se leskla jako zrcadlo. Odrážela jeho tvář způli pohlcenou stínem, jeho bledou poškrábanou kůži, chlupatá předloktí, plášť z krysích kožíšků. S odrazem se něco dělo. Zdenal už se neopíral o zrcadlo ale o zamrzlou hladinu jezera. Uviděl sám sebe pod ledem. Vypoulené oči, holá lebka, bezkrevné dlaně vznášející se ve vodě. Mezi prsty mu proplouvali úhoři. Z nosu vyklouzl potápník a černýma nohama pádloval k hladině. Za uši se zachytily vodní řasy, v chuchvalcích se kolem vznášely nakladené jikry. Zdenalova ústa se pohybovala, vykružovala stále stejná slova. Mladík strnulý hrůzou se je snažil odečíst. Nedařilo se mu to. Sledoval pohybující se rty a náhle viděl, že jsou úzké a světlé, že kolem nich roste šedé strniště. Ve vodě se vznášely slámové vlasy. Cizinec s hlubokýma hnědýma očima se opíral o led z druhé strany. Naléhavě mluvil, ale Zdenal žádný zvuk neslyšel.

„Kdo jsi?“ zeptal se jej a snažil se výrazně artikulovat.

Muž za ledovou stěnou ukázal s tázavým výrazem na sebe. Zdenal kývl. Cizinec chvíli váhal. Potom zvedl prst a zabodl ho do Zdenala. Mladíka píchlo v hrudi. Muž vykřikl to, co předtím. Byl rozčilený a smutný. Ani tentokrát mu ale Zdenal nerozuměl. Voda se roztočila ve víru. Stále sílil a zrychloval se. Hnědé oči kroužily ve spirále, kolem nich úhoři, hadi, rybky a řasy. Kaleidoskop šedavých proudů. Přízračná ruka zatápala po Zdenalovi a sevřela lem jeho pláště. Rozplynula se v nic.

Led se zatáhl prachem. Přikryl jej beton a špína. Zdenal zjistil, že celou dobu hledí proti podlaze. Otřásl se. Seděl v cele spolu s Valentýnou, Ritou, Slívou a Delapanzou. Nevěděl o sobě stěží pár sekund.

Imp Zdenala obdařil zářivým pohledem. Čistil si kožich pod křídlem, vykusoval parazity a vesele je požíral, jako by se nic nedělo. Když si toho všiml Slíva, vykřikl radostí. Ostatní jen nevěřícně vrtěli hlavou. Eliška nejistě zatřepotal křídly, vznesl se a usedl na Tomášovu ruku. Šťastně se lísal ke svému pánu.

„Tak co s tebou, Morne, nebo jak se jmenuješ,“ řekla Rita. „Možná bude nejlepší, když se posadíš tady do křesla a počkáš, až to vyřídíme. Eliška ti může dělat společnost.“

„Tak na to zapomeň!“ zavrčel Slíva. „Jsme spojenci, zavřít se tu ale nenechám...“

„Nic osobního, jak máme ale vědět, že hraješ fér,“ nedala se Rita.

„Nemůžeš si bejt jistá,“ odpálil Slíva. „Tak to prostě na světě chodí. Zamysli se ale se mnou - Hluchý mi dou po krku jak řezník vyžranýmu praseti. Zradou bych nic nezískal. I kdybych to chtěl udělat, měl jsem už spoustu příležitostí. Takže?“

Rita si ho měřila. Mlčela.

Slíva popošel k Delapanzovi a nabídl mu ruku. „Máš moje slovo - a říkám to před svědkama. Až se vrátím do vedení Gildy, nechám Špínu opravit. Dám ti otroky za mrtvé sluhy a místo skřeků...“

„Nemůžeš mi nahradit skřeky. Ničím!“ odsekl rytíř. Odmlčel se a zíral na Tomášovu dlaň jako na jedovatého hada. Bloudil ve vzpomínkách, napůl duchem nepřítomný. „Špína byla ostrovem bezpečí ve světě zla,“ mumlal si. Po chvíli zvedl bradu a prohlásil: „Chci hlavy všech velitelů, kteří vedli útok. Nabodnu je na kopí a ozdobím jimi pevnost. Budu se na ně dívat každý den, když vstanu a půjdu se projít po ochozu.“

„Tak se stane,“ pronesl obřadně Slíva.

„O čem se to proboha bavíte?“ přerušila je Rita. „Sakra, jsme zavřený ve vězení v paláci hemžícím se Hluchejma! A vy tu diskutujete, kde si vyvěsíme jejich uřezaný hlavy?!“

„Vrátil jsem se,“ řekl Slíva, jako by to něco vysvětlovalo.

Valentýna si sedla poblíž Zdenala, bezděky hladila loutnu. Dívala se na něj, na kůži jí vysvítaly pigmentové skvrny. Vlasy rostly, nehty se jí kroutily. Zdenal si mnul spánky, přivíral oči a přehrával si v myšlenkách neustále znova setkání s cizincem. Marně se snažil rozluštit jeho slova.

Dřív než uběhlo deset minut, vrátil se Kořínek.

„Cesta je volná. Trochu živo je v Kasinu. Na schodech je teď prázdno. Dveře do Sekretariátu zůstaly v tom rumraji odemčené! Musíme jednat!“

„To je řeč! Už v tomhle vězení nevydržím ani minutu!“ zahřměl Slíva.

Ritě se srdce rozbušilo rychleji. „Dobře. Takže si to rychle projdem,“ řekla a v mysli se jí vynořila neuvěřitelná vzpomínka. Obloha za oknem je šedá jako její košile, suchý vzduch, prach na žaluziích. Světlý kancelářský nábytek, přecpaný koš na papíry. Kolem stolu sedí Rita a další dvě kolegyně z účtárny, asistentka a maníci z personálního. Šéf ekonomického úseku si rovná papíry a jako tisíckrát předtím zahajuje poradu: „Takže si to rychle projdem.“
Zatřásla hlavou. Vize ztraceného světa zmizela, a Rita pokračovala. „Úkol jedna: dostanem se do Sekretariátu, úkol dvě: najdem ty papíry. Co potom?“

„Potom musíme zmizet,“ navrhla Valentýna.

Kořínek jí jemně položil ruku na rameno. „Musíme co nejdřív prostudovat ty materiály. Nemá cenu příliš plánovat, když nevíme, co v nich stojí. Co když zjistíme, že za únosem opravdu stojí třeba komunisti?!“

„Velký bratr? To by mě překvapilo víc než mimozemšťani,“ zamračila se Rita. „Dobrá. Pokud vše klapne, stáhneme se zpátky sem. Ve vězení nás zpočátku hledat nebudou. Tady naplánujeme útěk z paláce.“

Naposled zkontrolovali vybavení. Shromáždili se u východu. Slíva stál stále kousek stranou, jeho výraz byl ale jednoznačný. Imp se mu zavrtal pod kabát.

Rita prsty klouzala po hlavici Expres kurýra na smrt. „Jdeme do jámy lvové,“ řekla. „Možná nebude špatné, mít jednoho lva s sebou.“ Kývla na Matyáše Morna. Kořínek s Delapanzou si vyměnili pohled, její rozhodnutí ale nikdo nezpochybnil.

Otevřeli dveře a vplížili se na chodbu. Začali stoupat po betonových schodech, pokrytých modrým běhounem. Ztlumil jejich kroky. Jediným zvukem trhajícím ticho byl jejich dech.

Zdenal šel poslední. Šoural se. Zvedal nohy, jako by byly z olova.

V hlavě mu stále dokola bušila slova neznámého. Vlastně se je snažil celou dobu vytěsnit. Nešlo to. Jakmile ho jedinkrát napadla, věděl, že už je z paměti nevymaže. 

Proč jsi nezachránil Valentýnu?!

Zachránit Valentýnu, letělo Zdenalovi hlavou, ale jak!?

diskuze probíhá na: http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-69-do-jamy-lvove