Labyrint - Zápis 64: Biohazard

Konečně vystoupili na konec schodiště. Ocitli se na skalnaté cestě, stěží dost široké pro tři lidi. Po levé straně spadala do propasti, několik desítek metrů pod nimi se ozývalo skřípání krunýřů rejdících brouků. Po pravé straně strměla stěna, podpírající betonem zpevněný strop.

Rita si oddechla, vytřela si z očí pot. Objala Valentýnu a dlouho ji držela, cítila teplo jejího těla, vlasy ji šimraly na tváři. Zašeptala dívce něco do ucha.

Nehty Valentýny byly delší než její prsty, zakroucené jako šnečí ulity. Vlasy se prodloužily o dobrou třetinu. V koutcích očí a na čele, dříve pokrytém alabastrovou kůží, se objevily první vrásky. Pleť neznatelně zmatněla, póry se rozšířily.

„Vypadám hrozně, co?“ zašeptala Valentýna.

„Vypadáš na sedmnáct,“ lhala Rita.

„Nechci se vidět. Až přijdu domů, rozbiju zrcadla.“

„Jsi krásná,“ řekl Zdenal. „Žádný rozdíl nevidím.“

„Nech mě bejt!“

„Jen ty nehty si ostříhej, kroutí se ti. Aby to nějak nezarostlo,“ radil Slíva.

„Někdo přichází!“ vyhrkl Kořínek. Potom se pohnul a zmizel jim z očí.

Rita se rozhlédla. Stáli na úzké římse nad propastí – nebylo kam se schovat. Přitiskli se zády ke studené skále. Stáli tiše jako stíny.

Po cestě přijížděl holohlavý muž tlačící kolečko. Měl na sobě zástěru a kostkovanou košili. Lucernu měl zavěšenou na rámu, díval se pod nohy a falešně si pískal. Zastavil se, aby vyrýpl z nosu sopel. Chvíli ho zkoumal a odcvrnkl do hlubiny.

Už to vypadalo, že si jich nevšimne, když opět popadl kolečko. Skřípání se blížilo. Zarazil se, když byl od nich sotva deset kroků.

Hrklo v něm. Prsty mu ochably překvapením, rukojeť kolečka vyklouzla - zadunělo na zem a sklouzlo na bok. Vysypaly se z něj všemožné odpadky, kusy tlustého masa a kosti, odřezky zeleniny a slupky z brambor, mrkvová nať, prázdné konzervy a žlutavá, vyvařená lidská lebka. Muž zůstal zírat s otevřenou pusou.

Slíva se probral první. „Zdar, bratře! Vedu zajatce.“ Chytl Ritu pod paží a zacloumal s ní, až zaúpěla.

Zdenal shodil kápi a odhalil holou hlavu. „Šéfové budou mít radost. Však po těchle cajzlech už nějaký čas pasem!“ Uchopil Valentýnu pod krkem.

Hluchý zíral, mlčel.

„Nonic, dem je vsadit za katr. Pojď nám pomoci,“ řekl Slíva a vydal se k muži.
 
„Stát,“ rozpomenul se umouněnec a zabodl do nich ukazovák. „Heslo!“

„Cože?“ zarazil se Slíva. 

„Řekni heslo!“ huhlal chlap a pomalu před Slívou couval.

V tu chvíli přispěchal na pomoc Zdenal. „Copak jsi hluchej?! Slyšels ho přece, vždyť ti ho říkal!“

„Nějak jsem se přeslechl. Ať ho radši pěkně rychle zopakuje!“

„Řikal přece: cože! Chacha. No chápeš to? Gildař Hluchých se ptá na heslo a on odpoví: Cožééé?“¨

Muž se zarazil a začal se smát. „No jo, to je fór! Víš, že mě to nikdy...“ Náhle se ale zasekl s očima upřenýma na Slívu. „Ale vždyť já tě znám! Ty jsi...“ Zmlkl a zničehonic zařval, jako by ho na nože brali. „Poplááá-“

Kořínek se objevil za ním. Zacpal mu ústa dlaní, ale muž se mu vysmekl. To už k němu přiskočil Slíva. Jeho pěst zakončila let širokým hákem a zlomila kuchtíkovi čelist. Vzápětí chlap inkasoval kanadu do žaludku. Zapotácel se, klopýtl. Náhle zjistil, že za ním není nic. Rozpřáhl ruce jako závodník ve skocích do vody a pozadu se s výkřikem zřítil do temnot.

Ritu zamrazila závrať. Pád ho nezabil. Ještě okamžik slyšeli jeho řev, než tělo zmizelo pod hromadou hemžících se odpadků. Pak zavládlo ticho.

Poslouchali několik minut. Potom jim Kořínek naznačil, aby postupovali. Kradli se po úzké římse, dlaněmi stínili světla, šlapali jeden za druhým jako lampionový průvod. Cestou minuli dřevěnou ceduli, která se krčila na samé hraně srázu. Byla otočená proti směru, kterým kráčeli. Zdenal se k ní sklonil a četl: Biohazard. Drobným rozpitým písmem bylo připsáno: dichlormethan, benzen, vinylchlorid, xyleny, ethylbenzen, heavy metals.

Valentýna vydala zvuk mezi smíchem a vzlykem. Kopla do cedule, která povolila a se sprškou kamení se zřítila do temnoty. Pokračovali v cestě.

Po padesáti metrech cesta končila stěnou. Ve stěně byla otevřená kovová vrátka. Rita i Slíva sklonili hlavy, aby jimi prošli.

„Musels zanechat hluboký dojem,“ ucedila Rita směrem ke Slívovi.

„Jako že si mě pamatoval? Uměl jsem to za pultem pořádně rozbalit. Vyhrabal jsem takový metalový perly jako Umbrtka nebo Trollech!“

Rita se dívala za jeho zády, ještě když prošel dvířky. Zahlédla Slívovy oči ve chvíli, kdy se Hluchý řítil do hlubin. Bylo v nich něco děsivého, něco, co tam být nemělo. Ale co? Nedokázala si vzpomenout.
 
„V pohodě?“ zeptal se jí Zdenal.

Kývla. Teď nebyl čas na hloupé myšlenky, museli pokračovat dál.

Prošli úzkým tunelem, jehož stěny pokrýval pozinkovaný plech. Podlaha pod nohama dutě rezonovala, jako by se pohybovali v rouře zavěšené v prostoru. Čtvercový východ rámovalo světlo zářivek.

„Nevěřila jsem, že ještě někdy uvidím elektrický světlo,“ usmála se smutně Valentýna a zastínila si oči.

Pan Kořínek obhlédl místnost jako první, během chvilky byl zpět. „Je prázdná. Můžeme jít!“

Nadevší pochybnost před sebou měli kuchyň. Stěny pokrývaly bílé kachlíky, na zemi se rozlévalo béžové linoleum. Dva dlouhé nerezové pulty stály vedle sebe, pod každým byly seskládané plechové boxy s kuchařským náčiním a hrnce všech velikostí. Na konci pultů visely věšáky s pánvemi. Vpravo stála hromada kartonových krabic na velké myčce. Třetí pult na straně tvořily dřezy. Vše nerezové a nablýskané jako rodinné stříbro.

Po vší špíně kanálů bylo v tom pohledu něco neuvěřitelného. Nepřirozeného. Aseptického. A v té chvíli se Ritě znovu vybavily Slívovy oči. Už věděla, co ji zaskočilo... Po tom, co odkopl kuchtíka do náručí smrti, v nich nebylo nic. Vůbec nic.

Pokradmu vstoupili do království Hluchých.

diskuze na http://www.pavelrencin.cz/labyrint-zapis-64-biohazard