Labyrint - Zápis 63: Umírala

Kraksna umírala. Motory v roztrhaném těle ztichly. Parní kotel praskl, otevřel se jako srdeční sval. Na studenou zem se valil černý olej, nafta vytékala pramínkem tmavším než krev. Přední světlomety rozdrtil při pádu zrezlý motocykl, levé okno osleplo poleptané kyselinou.

Provazy zábradlí byly přetrhány, roztřepená lana se kolem povalovala jako přeťaté žíly. Při zběsilém úprku ze sebe Kraksna vydala vše. Sama si nenechala nic.

Nacházeli se jen desítky metrů od skládky. Ve chvíli, kdy opustili její území, útoky ustaly. Živé moře bytostí, které zaplavily Kraksnu, z neznámého důvodu zanechalo pronásledování. Obří strom smrti se po chvíli sklonil, splaskl a rozlil se mezi odpadky. Za chvíli po něm nebylo ani památky. Skládka opět utichla, znehybněla. Zůstal jen pach smrtelného nebezpečí, vznášející se nad ní jako přízrak.

„Kde je Wůdy?“ zeptala se Rita. Opírala se v kabině o stěnu a pokuřovala špaček cigarety, který přinesla jedna z vln odpadků. Ignorovala, že jsou na něm stopy cizí rtěnky.

„Je dole a brečí,“ povzdechla si Valentýna.

„Šel na obhlídku Kraksny,“ ozval se Zdenal. „Odkdy kouříš?“

„Odteď,“ odsekla Rita. Vydechla ústy kouř a nasála ho nosem.

Zdenal pochybovačně zavrtěl hlavou. Přetáhl si přes ni kápi. Zapálil svíčku a ponořil se do studia grimoáru. V okamžení přestal reagovat na okolní svět.

„Jsme v hajzlu,“ přiloudal se Slíva. „Přes tohle šílenství se nedostanem.“

Kývla. Típla špaček cigarety. „Vymyslíme jinej plán.“

„Takže to dlouhé trmácení, mapa ze dřeva a řež s kanibaly, to všechno bylo zbytečné...“ vzdychl Kořínek.

„Mohli jsme si ušetřit nervy,“ kývla Rita.

Když už bylo ticho příliš dlouhé, ozval se znovu Kořínek. „Však nejsme z cukru, že?“

Nikdo neodpověděl. Kraksnu obklopoval smrad zadřeného motoru, spáleného oleje a spečené gumy... Smrad porážky.

Valentýna se toulala podél skládky. Ve tmě viděli jen houpající se petrolejku v její ruce.

„Neměla by chodit tak blízko,“ mračila se Rita.

Na žebříku zazvonily podrážky, nad okraj Kraksny se vynořila ruka. Mezi ukazovákem a palcem držela oko-skleněnou kouli. Zatočila se jako periskop. Po té se opět zanořila. Wůdy se vyškrábal na palubu, které chyběla většina zadní části. Obrovské kolo bylo zkřížené a jeho lopatky zohýbané. Prkna podlahy popraskala, na zádi byla rozmetána do všech stran, odkrývala pokřivenou nápravu. Na mnoha místech byl plášť Kraksny poleptán cákanci kyseliny až na vnitřnosti drátů. Na tváři vousáče byla černá stružka slzí, na které se nachytal prach.

„Jen si trošku odpočnu,“ huhlal si pro sebe Wůdy. „Trošku si poležim a začnu s opravama.“

Slíva se naklonil k Ritě. „Někdo by mu měl říct, že je to na vodpis.“ Ta ale zavrtěla hlavou.

„Jasně, za chvilku bude jak nová. Spravím ji, žádnej strach. Pár dní, možná tejdnů, víc to trvat nebude.“

„Wůdy,“ Rita se snažila být jemná. „Nemáme pár dní. Každou chvíli se tu můžou objevit Hluchý. Zůstali bychom trčet mezi nima a skládkou.“

Vousáč pokýval a nahrbil se ještě víc. „Jasná věc. Zejtra bych mohl zprovoznit předek. Pudu se mrknout, určitě něco objevim mezi tim haraburdim.“

Poslední kostlivec, který válku se skládkou přežil Wůdyho podepřel pod paží. Vousáč na něj vděčně pohlédl.

„Nemůžeš se tam vrátit, Wůdy! Nemůžeš tu ani zůstat. Musíme se hnout!“

„Tak se hněte sami. Třeba si i trhněte!“

„Nenecháme tě tu. Pojď s námi...“ vybídla ho Rita. Dlouho se dívali jeden na druhého. Sklopila oči jako první. „Nebude to už dlouho trvat a všechno to skončí. Tak nebo tak.“

„Musim spravit Kraksnu. Ona je... Je to můj život.“ Něžně pohladil ohnuté zábradlí, které končilo ostrou hranou zlomu. „Znamená pro mě víc... než Karel Gott.“

Rita dál nenaléhala. „Nakonec, je to tvý právo. Chtěla jsem se ale ještě zeptat. Wůdy, jak vypadá Wihelin?“

„To nikdo neví.“

„Vypadá jako člověk?“

Wůdy se postavil, zkoumavě se na ni zahleděl. „Řiká se, že vypadá jako nelidská stvůra. Kdo se na něj koukne, zešílí. Někdy mě napadá, jestli jsem ho kdysi nepotkal. Ale tuhle vzpomínku nemam ani v bločku.“

Na palubu vystoupala Valentýna. Byla bledá, hluboké oči měla světlé jako nebe, zorničky rozšířené strachem.

„Musíme jít. Pane Kořínku, Slívo, vstávejte. Zdenale, prober se! Rito, přišel čas.“

„Co se děje, Val?“

„Myslím, že vím, co mám udělat.“

„Co to říkáš?“ zeptal se Zdenal a zavřel knihu, ze které si zrovna vypisoval slova na předloktí.

„Musíme jít. Jsem na řadě...“ pípla Valentýna a třásla se strachy.

Rita ucítila přítomnost něčeho podivného. Cizího a zároveň známého, tajemný šepot na hranici mysli. Jako by v očích Valentýny zářilo něco z osudovosti Ritina snu.

K překvapení všech kývla: „Veď nás.“

Valentýna si na záda hodila batoh. Chvíli váhala, sehnula se a políbila na rty Zdenala, který jen překvapeně zamrkal. Zvedl k ní ruce, ale ona už byla pryč. Na krk si pověsila loutnu. Sestoupila z žebříku a vydala se zpět ke skládce. Nevěřícně ji následovali. Muži se nechápavě dívali jeden na druhého. Rita nepochybovala. Kráčela těsně za Valentýnou. Zdenal dívku dohonil a nabídl jí dlaň - uhnula. Kráčela a po tvářích jí bůhvíproč stékaly slzy.

„Řekly mi to varhany. Hlasy... Teď je to na mně.“

Když přišli k hranici skládky, uviděli, že za plotem čekají shluky plechových korýšů, okřídlených hmyzích bestií, krabích a pavoučích bytostí z nočních můr.

Valentýna si utřela nos. V tichu se dlouho dívala před sebe. Rita se ohlédla na Zdenala. Slíva pokrčil rameny. Valentýna začala vybrnkávat složitou melodii. Její prsty se roztančily po strunách v mrazivé nemelodické písni plné táhlých půltónu a neznělých not, doprovodila ji chraplavým zpěvem, každou chvíli ho přerušovala výkřiky, které jako by ani nevycházely z jejího hrdla. Její hlas stoupal do falzetu a vzápětí sklouzl v chrchlavou a břitkou píseň špíny a kovu. Píseň táhlé slizkosti a odlesku ohně na barevných střepech. Dekadentní ukolébavku hniloby a rozkladu.

Valentýna hrála na loutnu a zpívala. S přivřenýma očima kráčela skládkou, a ta se před ní rozestupovala jako Rudé moře. Tisíce tvorů všech velikostí se srocovaly kolem nich, avšak nepřekročili vzdálenost několika metrů, jako by jim bránilo neviditelné pole. Jako by skupinu halilo mocné ochranné kouzlo.

Rita, Zdenal, Kořínek i Slíva opatrně našlapovali za Valentýnou, oči měli rozšířené děsem. Napínali uši, jestli nezazní zadrnčení prasklé struny. Jestli Valentýna nezakopne, neudělá chybu. Slíva si něco drmolil, a kdyby neměl na rameni vytetovaného satana, snad by to připomínalo modlitbu.

Dívka kráčela skládkou, nebylo jí vidět do tváře. Její zpěv vzlétal k neviditelnému stropu kdesi nad hlavami. Valentýna zpívala, a každým krokem jí rostly vlasy.

Následovali jí - v zajetí řezavé i mámivé melodie nahrazující oblohu podzemního vesmíru. Uspávající a konejšící melodie, rezonující s duší podzemí.

Valentýna kráčela, a každý krok jí upíjel život.

Netrvalo to dlouho. Jen tak, jako trvá rozvážně ujít tři stovky metrů. Když po příkrých stupních stoupali do skalního srázu, skládka za jejich zády zůstala nehybná. Neposedné konečky vlasů se Valentýně plazily po zádech jako živí hadi.

mnohem více na www.pavelrencin.cz