Labyrint - Zápis 50: Rozhodnutí

„Musíme se poradit, co dál,“ řekla Rita dost hlasitě, aby přehlušila pokašlávání dieselu. Kraksna se šinula tunelem, ve kterém voda pozvolna klesala, zatímco blátivá břečka houstla. Zápach kanálů už nevnímali. Dávno se stal jejich vzduchem, dechem, pronikl jim do kůže a pod ni. Pokryl jejich duši tenkým povlakem otupělosti.

„Nechápu, o čem se chceš radit.“ Slíva se opřel o zábradlí. „Wůdy nás nejkratší cestou odveze k východu. Je to jednoduchý, jak facka!“

Zdenal se zamračil. „Nebyl bych si tak jistý.“

„Nechápu, co na tom chceš řešit?“ rozhodil Tomáš otráveně rukama. „Co chce řešit?“ obrátil se teatrálně k ostatním.

„Všichni se chceme dostat ven,“ snažila se Rita mluvit klidně. „Podívejte se na to ale z pohledu Hluchých. Jste velký šéfové podzemí. Vězníte skupinku nýmandů z povrchu, který vám utečou z cel. Co uděláte? Pošlete za nima asi stopaře. Když je najdete, třeba pošlete armádu... Ale co je úplně první věc, kterou uděláte?“

„Východy,“ pronesl hrobově Kořínek. „Je dost možné, že tam budou číhat.“

„Přemýšlela jsem nad tím,“ navázala Rita. „Když neměli problém oblehnout Špínu, třeba zvládají hlídat i východy.“

Tomáš málem vyprskl smíchy. „Nechceš mi tvrdit, že u každýho ze stovek kanálů, co jich v Praze je, teď stojí holohlavej debil s lampiónem?“

„Neměl bys je podceňovat,“ zavrčel Zdenal. „Ty sám je znáš přece nejlíp.“

Slíva pokrčil rameny. „Nepodceňuju je, ale ani je nechci přeceňovat. Tohle se mi vážně zdá ujetý. Jen se zeptejte jednovokýho, kolik těch východů je.“

„Cos tim teda chtěla říct, Rito?“ zapojila se Valentýna. „Když hlídaj východy, tak to znamená, že sme odsouzený tu bloumat, dokud neumřem na choleru, nebo nás nechytnou kanálníci?“

„To ne. Já chci přece taky ven, jen... Běhá mi z toho mráz po zádech. Musíme si dávat pozor.“

„To je objev,“ odsekl se Slíva. „Navrhuju sebrat se a prásknout do kostí. Jedna, dvě, tři, sme doma! Geniální plán je jednoduchej plán.“

 „V podstatě souhlasím,“ přidal se k němu Zdenal. „Ale jenom s tím začátkem.“ Naklonil se blíže k ostatním a zašeptal. „Asi bych dokázal Wůdyho uspat. Obsadíme Kraksnu a probojujeme se na ní ven. Použijeme kostlivce! I kdyby Hluší hlídali východ, prorazíme skrz!“

„To je velmi zajímavý nápad,“ podivil se Kořínek. „Měl jsi říct dřív, že znáš cestu.“

Zdenal se zatvářil provinile.

„Je to blbost!“ nebrala si okolky Rita. Zdenal po ní bleskl očima.

Tomáš Slíva se zachmuřil. „Lepší než nic!“

Valentýna se zachvěla zimou. Rozhlédla se a objala se pažemi. „Je tu ještě jedna věc. Co když se nám to povede?“ Dívala se z jednoho na druhého, jestli porozuměli. „Proplížíme se, nebo probojujem... Ale co až budem venku? Jen si vzpomeň, Tome, cos nám řikal Hluchejch. Jak maj dlouhý prsty.“

Zůstali na ni zírat, rodící se hádka se rozplynula jak dým.

„Ani nahoře nebudeme v bezpečí,“ vyslovila to nahlas Rita. Vzpomněla si na vyprávění o únosu. Na muže v tmavém s foukačkami a noži.

„Hluchý jsou mafie. Jste připravený sbalit si tašku a zmizet ze státu?“ pokračovala Valentýna.

Zdenal ztěžka polkl. „Val, my vůbec nemůžeme domů. Uhlídat pár bytů je mnohem jednodušší, než hlídat kanály. Nemáme co balit.“

Šokované ticho.

„Policie nás...“ začala Rita, ale větu nedokončila. Nevěděla jak.

„Vlastně už jsme mrtví,“ zašeptala strašně smutně Valentýna. Zdenal chtěl něco říct, ale stáhlo se mu hrdlo, přistoupil k ní zezadu a položil jí ruce kolem ramen. Nakonec jen zachrčel. „To nedopustím.“

Kořínek jako by zestárl. Chvěl se, málem upadl, kdyby ho Tomáš Slíva nezachytil a nepomohl mu posadit se na mokrou palubu. „Vím jaké to je. Jsem mrtvý už od války, kdy mi umučili rodinu, jen aby mě dostali. Neustále na útěku, stíhán jako lovná zvěř. Pod falešnými jmény a doklady. Každý den žiju s tím, že může být poslední.“

Tíseň jeho slov jim ohnula záda a obtížila hlavy, ze žil upila mízu. Štíři strachu se neslyšně rozběhli po palubě.

„To je strašný, pane Kořínku!“ zašeptala Valentýna.

„Já už nechci... Nebudu dál utíkat!“ pokračoval starý pán. „Můj život skončil dávno. Nesu ale odkaz bájného činu, jsem poznačen nesmrtelností, protože jsem držel Longinovo kopí. Největší artefakt starých dob. To slavné kopí, které potřísnila Kristova krev, když visel na kříži. To kopí, které ukořistil Hitler a zneužil ke svým uchvatitelským plánům.

Je to dávno, co jsme ukradli Hitlerovi vítězství – my, Lví spár a Churchillovi mágové. Zaplatil jsem za to krutou daň a platím ji dodnes. Věčný život bez rodiny, kterou jsem miloval, bez přátel a bratrů v boji, které jsem znával... Všichni jsou mrtví a mně zbyl jen věčný útěk. Nestěžuji si, ale nehodlám to již snášet.“

Kořínek jako by se celý schoulil do sebe. Brada se mu třásla. Ochablé ruce měl položené v klíně. Potom ale zvedl oči a oni uviděli, že v nich doutná plamen.
 
„Nebudu už utíkat. Postavím se svým démonům. Půjdu pomstít skřeky, snad smyji alespoň část viny za smrt svých blízkých. Odhalím pravdu!“

„Co to řiká?“ přeptal se Slíva. „Já jen, jestli jsem slyšel dobře.“

Rita horečně přemýšlela. Nevěděla přesně, o čem Kořínek mluví, ale pochopila, co navrhuje. „Chcete jít do sídla Hluchých!“

Kořínek pokrčil rameny. „Musím se o to pokusit. Proplížit se dovnitř a zjistit, proč nás unesli. Zjistit kdo je vinen pobitím skřeků a Delapanzy!“

„To je šílenství! Děda zešílel! Wůdy, máš tu kamaráda!“ vykřikoval Slíva. Imp se nadšeně vydrápal z jeho kazajky, opřel se o její kraj drápy a zvědavě mrkal rudýma očima.

Zdenal se vymrštil na nohy. „Nezešílel! Ví o životě stokrát víc než ty!“

„Se vší úctou k panu Kořínkovi,“ zapojila se konečně Rita. „Útok na jeskyni, nebo kasino, nebo v čem Hluchý žijou... je strašně riskantní. Zastavte se na chvíli. My přece nejsme žádný hrdinové z komixů. Jsme normální lidi. Já jsem účetní, tamhle Valentýna fotí nahá do časopisů. Zdenal školák a Slíva? Pane Jeronýme, jste sice výjimečný - ale pořád důchodce. Nedívejte se na mě tak, vraťme se na zem.“

„Rito, ty nejsi blbá účetní,“ křičel na ni Zdenal. „Já nejsem žádnej blbej školák! Viděl jsem tě bojovat! Viděl jsem Kořínka zmizet! Viděl jsem ze svých prstů tryskat blesky-“

„Který ti je málem roztavily,“ skočila mu do řeči Valentýna.

Zdenal ji ignoroval. „Nejsme žádní zkurvení normální lidi!“ Křičel z plných plic. „Copak to nevidíte?!“

„Jasně, tobě se tu líbí! Ty a tvoje pitomá magie!“ řval Slíva.

„To je poprvé, co jsem tě, Zdenale, slyšel mluvit sprostě,“ řekl Kořínek a na rtech mu seděl smutný úsměv.

Mladík se vydýchával, rozhlížel se, jako by očima hledal spojence.

„Taky se můžem rozdělit,“ navrhl Slíva.

„To ne,“ zasténala Valentýna. „Prosím, cokoli, ale tohle ne!“

Překvapeně se na ni otočil. Dívka pokrčila rameny. „Nesmíme to udělat, mám z toho strašný pocit.“

Zvedla se nová kakafonie hlasů, překřikovali se a vztekle gestikulovali. Kanály se nesla ozvěna hádky. Rezonovala v obřích železných trubkách, odrážela se od zdí z rudých cihel a umlkala v loubích obalených slizem. Svět bahna se radoval z neštěstí a rozbrojů, které zachvátily Kraksnu jako požár. Zlost a rozčilení se stupňovaly. Padaly vzrušené nadávky...

Kostlivci se neohlíželi. Svým tempem veslovali dál, sváry živých je nechávali chladnými. Náhle se rozlétly dveře kabiny a ozval se podrážděný Wůdyho hlas: „Nechcete se rovnou zabít?! Ušetřili byste mi cestu! Blížíme se ke křižovatce, tak kam to sakra bude?!“

„Shrneme si to,“ vypravila ze sebe vyčerpaně Rita. „Já navrhuju najít nejbližší východ a dostat se na povrch. Pak můžeme okamžitě zamířit na Policii.“

„Z lovné zvěře se stanou lovci! Já jsem pro útok na Hluché s plnou silou Kraksny. Zaskočíme je. Pobijeme velitele a zbytek uteče. Osvobodíme Podsvětí od jejich krutovlády,“ pronesl Zdenal jistěji, než cítil uvnitř.

„Není moudré útočit na to, co neznáš. Já volím tichou cestu. Ať nás Wůdy zaveze, kam až to bude bezpečné, dál půjdeme po svých. Musíme nejdřív zjistit proč, teprve potom se můžeme mstít. Nechci už dál utíkat,“ zamumlal Kořínek.

„Já chci veeen!“ úpěl Slíva. „Jestli si chcete jít na Hluchý, prosím. Ať si každej dělá, co chce. Rozdělíme se!“

Valentýna se ošila. „Proč se na mě všichni díváte? Já chci jen, abysme byli všichni v pořádku...“ zajíkla se. „Ať se rozhodnete jakkoli, půjdu s váma.“

Nebyl čas na hádky. Rita cítila, že musí vynést rozhodnutí. Srdce jí divoce tlouklo, když volbu zvažovala. Křižovatka se přiblížila na dosah reflektorů Kraksny. Rita věděla, že musí rozhodnout, i když se to někomu možná nebude líbit.

www.pavelrencin.cz

Milí čtenáři, můžete se zapojit do ankety o dalším průběhu románu. Najdete ji na výše uvedených webovkách. Pro hlasování se nemusíte ani registrovat. Pavel Renčín