Labyrint - Zápis 5: Grimoár a loutna

V zámku zarachotil klíč. Přestože se snažila odemknout nejtišeji, jak to šlo. Rita zadržela dech a napjatě poslouchala. Uvědomovala si tlukot svého srdce, ale jinak bylo ticho, ani tlumený křik, který zaslechla před chvílí, už se neozval.

Stlačila kliku a pomalu otevřela. Místnost před ní se topila v temnotě, jen uprostřed hořela svíčka. Rita opatrně vstoupila, pěst s palcátem napřaženou před sebou. Levačku ovinutou provizorním obvazem z kusu košile mrtvého muže.

„Pozor, má zbraň!“ ozvalo se zaječení odněkud zepředu. Dřív než Rita stačila zaostřit, vrhl se na ni zezadu někdo, kdo se musel skrývat za dveřmi. Zkusil ji strhnout k zemi!

Rita nebyla křehká dáma. Se svými pětasedmdesáti kilogramy živé váhy a sto osmdesáti centimetry výšky patřila k ženám, které budí u mužů respekt. Teď ale vykřikla strachy. Vysmekla se útočníkovi a vrhla se dopředu. Cítila, jak jeho nehty sklouzly po jejích ramenou a zanechaly na nich škrábance. Rozmáchla se a naslepo udeřila do tmy za sebe koncentrovanou silou strachu a zloby v podobě ocelové hlavice Expres kurýra.

Rána byla mizerná, nízká a neměla žádný švih. Přesto, když ve tmě našla útočníkovo koleno, ozvalo se zvláštní křupnutí, chrčivý zvuk. Zahrála famfára a místností se rozezněl mechanický hlas podobný pouťovému vyvolavači nebo pětikorunovému automatu na vykládání osudu. „Expréééz kurýr na smrt!“ Řev utichl stejně absurdně, jako se ozval.

Výsledek byl jednoznačný. Zdenal křičel. Ležel na zemi a svíral si koleno.

„Neubližujte mu!“ rozvřeštěla se Valentýna a couvala do rohu. „Dělej něco!“ křičela na Zdenala, který se plazil pryč od útočnice.

Oči Rity si konečně zvykly na šero. Skrz otevřené dveře sem pronikalo dost světla, aby pochopila, koho má před sebou. Ustoupila, aby si je oba udržela na očích a od těla.

„Všichni se teď uklidníme, dobře?!“ zaječela. „Ano, tak, už jsme klidní? Nemyslím si, že k nim patříte. Já k nim taky nepatřím. Také jsem oběť. Asi došlo k nedorozumění.“

„Au, au, kurva,“ vzdychal Zdenal a držel se za koleno. „Jaký, kurva, nedorozumění?“

„Jmenuju se Rita. Nepatřím k nim. K těm únoscům,“ povzdychla si Rita. „A vy dva asi taky ne, co?“

„Málem jsi zabila tady toho kluka! Jak ti máme věřit?! Kdo si myslíš, že seš?!“ vřískala Valentýna, která si snad v rohu místnosti připadala v bezpečí.

Rita jí výmluvně ukázala podlitiny na zápěstích obou rukou – tak podobné těm na rukou Valentýny a Zdenala.

„Mrzí mě to. Myslela jsme si, že patříte k těm teroristům. Zvlášť když mě tenhle člověk napadl...“

„Vždyť jsem také netušil, co jste zač. K jakým teroristům?“ zašeptal Zdenal, který se opatrně zkoušel postavit. Moc to nešlo.

„Jakým teroristům?“ zařvala Valentýna, která se stále krčila v rohu, a evidentně Zdenala přeslechla.

„A kdo si myslíte, že nás unesl? Finanční úřad?“ kontrovala Rita.

„Udělal to maniak,“ řekla Valentýna a popošla o krok k nim. „Filmuje nás, jak spolu teď mluvíme, a postupně nás všechny zabije. Jako v tom hororu.“

„Nás dvě zabije a tady s tvým kamarádem si užije,“ zvedla Rita oči v sloup. Pořád v ní doutnala zlost na toho násilníka, který jí přinutil probodnout si ruku. A zároveň jí zmítala strašná směs pocitů, dokonce snad výčitek, že ho zabila. Ironie byla v této chvíli jedinou obranou. Potřebovala si v sobě udělat pořádek. Později.

„Není to můj kamarád,“ ohradila se Valentýna a prohlížela si kluka, který stál vedle ní. Měl hnědé polodlouhé vlasy, bradku a bledou pleť. Kaštanové oči s nepřítomným výrazem, jako by jejich majitel byl jednou nohou stále v nějakém jiném světě. „Jediný, co o něm vím, je, že se jmenuje Zdenal.“

Zdenal pokrčil rameny. Snažil se nedívat na velmi hezkou blondýnku s jemnou, skoro dětskou tváří a pomněnkovýma očima. Už pochopil, že vyjít s ní, nebude vždycky jednoduché. Nevadilo mu to. Otočil se k Ritě. „Přiznávám, že vaše teorie mají své opodstatnění, ale já bych řekl, že jste obě zapomněly na dost zásadní možnost.“ Udělal významnou pauzu. „Může to být nějaká nová reality show.“

„Ok, prohledáme to tu, jestli tu nejsou kamery,“ ušklíbla se Rita.

„Tohle není legrace,“ řekla Valentýna. „V reality show ty kamery nejsou vidět. Jsou za zrcadly.“

„Mám návrh,“ řekl Zdenal a překulhal k Valentýně, tak aby stál mezi ní a Ritou. „Prozkoumáme tuhle místnost a jestli tu nenajdeme kameru nebo zrcadlo, alespoň víme, že nejsme v reality show. Dobře?“

„A potom prozkoumáme, jestli je tu dost vzduchu, abychom věděli, že nejsme ve vesmíru! Dobře?“ vyhrkla Rita. Kdyby neměla probodnutou ruku a nebyla v základně teroristů, začala by se smát. Takhle se propadala hlouběji do hysterie. Po tváři jí nekontrolovaně stékaly slzy. Zdenal se tvářil dotčeně.

„Až budeš v tom prohledávání,“ pokračovala Rita. „Podívej se i do vedlejší místnosti. Leží tam u zdi chlap s nožem v krku. Zabila jsem ho,“ přiznala a zlomila se na bobek. Palcát jí vyklouzl z ruky a zazvonil o zem. Ozval se strašlivý kovový hlas: „Expréééz kurýr na smrt!“

„Sakra!“ zavřeštěla Valentýna a odešla se podívat do vedlejší místnosti.

Rita si otírala rudé oči.

„Má pravdu, je tuhej jak ementál,“ volala za chvilku Valentýna. Když se vrátila, dívala se na Ritu s novým respektem.

„Hele, co je tohle?“ řekl Zdenal. Ozvalo se cvaknutí a náhle se rozsvítilo. Jediná žárovka u stropu ozářila celu pochybnou mihotavou přízní stárnoucí kurtizány.

Místnost měla pět na pět metrů. Podlaha z hlazeného betonu, stěny z tmavě rudých neomítnutých cihel. Vedly z ní dvoje dveře. Jedněmi přišla Rita, druhé vypadaly stejně. Dřevo překryté kovovým plátem přiťuknutým drobnými hřebíčky. A ještě něco bylo v místnosti. U pravé stěny stál stůl. Na stole ležely na rudé sametové podložce dva předměty. Loutna a velká zaprášená kniha. Ještě jedna drobnost. Zády ke středu místnosti seděl na židli mrtvý člověk.

www.pavelrencin.cz