Labyrint - Zápis 3: Valentýna a Zdenal

Valentýna se probudila. Ucítila, že něco důležitého se změnilo. Cítila to dřív, než otevřela oči. Vlhký pach jí vnikal do nosu, kde ji štípala začínající rýma. Do zadku ji tlačila studená zem. Kde to vlastně je? Že by to včera přehnala s vínem? Zkusila se pohnout a potichu zasténala. Tohle nevypadalo na víno. Konečně se vyprostila z omamného snu. Otevřela oči a uviděla naprostou tmu. Zjistila, že se nemůže pohnout, protože má ruce svázané za zády. Na poslední chvíli zadržela výkřik, který se jí dral mezi rty! Velmi blízko uslyšela chrčivý dech. Zírala do tmy, jako divoké zvíře. Srdce jí bušilo jako splašené. Co se stalo? Kde jsem? Hlavou jí letěly myšlenky příliš divoké na to, aby je dokázala zformulovat do slov. Musím se probudit, usmyslela si. Tohle se mi jen zdá, když se budu soustředit, uvědomím si, že jsem doma ve Strašnicích, za oknem zahání cinkání prvních tramvají noc, za chvilku zazvoní budík. Kupodivu se trošku uklidnila, její dech zpomalil.

Uvědomila si ještě jednu věc. Zády se dotýkala něčeho teplého, pevného a zároveň měkkého, jako je lidská tkáň. Na předloktích cítila cizí nehybné prsty. Byli k sobě zády připoutáni s jiným člověkem. Ztraceni uprostřed moře tmy. Vlhký studený vzduch. Možná jsou někde ve sklepě. Možná na hraně propasti padající do pekel. Proboha, co se to jen stalo? A kdo je ten, ke komu je připoutaná? Valentýna se roztřásla.

Uvědomovala si, že se třas přenáší i na jejího spoluvězně (pokud je vůbec živý?). Co když si toho všimne? O to víc se jí ale zmocňoval. Šok si nevybíravě bral její tělo. Ztratila nad ním vládu, jako k smrti vyděšené malé zvíře.

„Kdo jste?“ zarezonovala záda, kterých se dotýkala. Ozval se mladý třebaže trochu zastřený mužský hlas.

Valentýna nedokázala promluvit. Uvažovala, že bude předstírat, že je mrtvá.

„Nevíte, co se stalo? Kde to vlastně jsme?“ pokračoval hlas a byl v něm slyšet strach hraničící s hrůzou.

Byl to další zajatec, pochopila Valentýna, ale promluvit se neodvážila.

„Haló!“ zopakoval hlas se slabým moravským přízvukem. „Slyšíte mně?“ Ten hlas žadonil, aby mu odpověděla. Také nechtěl být sám.

„Ano,“ pípla poprvé Valentýna. Náhle jí bylo líp. Jako by to jediné slovo pomohlo překonat temnou propast. „Jsem Valentýna.“

Cítila, jak se jeho záda zachvěla úlevou. „Já jsem Zdenal. Zdenek. Nevíte kde to jsme?“

Představovala si ho podle hlasu. Nebude příliš starý, tak mezi dvaceti a třiceti, hádala. Byl to ale muž, a to ji zalilo blahem. Věděla, že muži dokáží takové situace řešit. Vždycky to tak bylo - když jí vylétly pojistky, když se porouchalo auto, když potřebovala odvést po večírku domů nebo když se na zahradě usídlili sršni. Vždycky byl po ruce táta, nebo některý jiný chlap, který si dokázal poradit.

„Nemohli bychom si tykat? Mně je teprve osmnáct,“ nabídla zádům.

Uslyšela, jak vypustil vzduch. „Dobře, mně je pětadvacet. Tušíš, kdo nás sem zavřel, Valino?“

„Nemám ráda, když mi lidi říkají Valina. Zní to hloupě. Jako malina. Mám radši Val, nebo Valentýno.“

Uniklo mu hysterické uchechtnutí. „Dobře, když myslíš, že je to teď důležité…“

„Poslední, na co si pamatuju, je, že jsem střílela po teroristech. Tedy po síti, přes internet. Prostě v jedné hře a pak jsem šla normálně spát. Uprostřed noci jsem se probudila. Zdálo se mi, že na terase vidím nějaký stín. Ano… Šla jsem se tam podívat, a... pak už nic.“

„Tak já to mám podobné. Ale divnější. Byl jsem normálka na koleji... Četl jsem si tak dlouho jednu príma knížku, až jsem u ní usnul. A to je právě to divné, protože u JFK jsem ještě nikdy neusnul. Fakt nechápu,“ povzdechl si Zdenal.

Opět se propadli do mlčení. Obklopeni čtvercem tmy a strachu. Valentýnu už opravdu studil zadek, cítila, jak se celou její bytostí rozlézá slabost. Pot studil. Rozhodla se, že by s tím měla něco udělat!

„Tak tedy, Zdenale, nemůžeš nás nějak rozvázat?“ zeptala se Valentýna.

www.pavelrencin.cz