Labyrint - Zápis 23: Château Špína

Zmlácená a unavená Rita s Valentýnou se navzájem podpíraly. Kráčely bok po boku hned za Delapanzou. Rytíř měl nyní jen kord u pasu, těžkou mušketu svěřil péči sluhů. Ti ji nesli v kožených popruzích, které měli přetažené přes ramena. Sem tam je Delapanza jemně švihl přes záda bičem.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptala Valentýna. „Sedmtři je mrtvý. Normálně nám exnul před očima!“

„Měli jsme štěstí,“ odpověděla prázdně Rita. „Mohlo se to stát i nám.“

Valentýna chvíli mlčky pokračovala v chůzi. Měla vážný, ztrápený výraz, dřívější lehkovážnost byla pryč. Ještě patnáct kroků držela fazonu, než se rozplakala.

Rita se k ní naklonila a přitiskla si její tvář k rameni. Pohladila ji po zádech, jako by konejšila dítě.

Tápali po úzké cestě, nad kterou se podél jedné strany nahýbala betonová stěna, zatímco vpravo padal sráz do hlubiny pěti metrů, do stoky plné bahna a kalu. Ze světla loučí utíkaly krysy.

„Nenávidím to tu,“ šeptala Valentýna. „Když jsem viděla, jak tam všichni ležíte... Myslela jsem, že jsem zůstala sama... Nenávidím!“

„Teď se nesmíš zlomit, holka,“ broukla Rita a cítila, že ji taky pálí v očích. „Jsme v tom až po uši. Musíme bejt silný.“ Pohladila Valentýnu po zádech. „Nebo se chceš spolehnout na ty dva naše hrdiny?“

Valentýna se přes slzy zašklebila. „Bude to dobrý. Díky.“
 
„Tak abys věděla, než jsme odešli, nechala jsem tam pro Chárona Styxe překvapení. Jen drobnost... Přistrčila jsem jednu z pochodní blíž k jeho mizerný kocábce. Nostromo trefilo slunce!“

Valentýna se chladně usmála. Dál o tom nemluvily.

Průvod se ubíral podzemními kanály. Téměř se daly rozeznat podle zabarvení zápachu. Čas od času se zastavili, ale jen na nezbytně krátkou dobu, aby sluha vedoucí za uzdu potkoně odemkl dveře, které uzavíraly cestu dál. Svítili tukovými pochodněmi, kterých měl s sebou Delapanza dost, baterie v přilbách šetřili. Časem prošli do pásma se širšími kanály a nezřídka museli překonat most visutý nad řítící se splaškovou vodou, či sešplhat po prudkém srázu. Nezdálo se, že by to Delapanzovu potkoňovi dělalo problémy, ne tak panu Kořínkovi.

Přestože se dosud držel, bylo vidět, jak mu každým dalším okamžikem docházejí síly. Škobrtal v mírném předklonu, často se zastavoval, držel se za záda. Zatínal zuby, jak se snažil překonat bolest, obličej se mu leskl potem.

„Potřebujeme přestávku,“ požádala Rita, když si toho všimla.

Delapanza chvilku váhal, potom prohodil několik příkazů ke sluhům. Ti se odšourali do tmy každý jiným směrem.

„Beze všeho. Bude dámám stačit půl hodiny?“

Kořínek se ale zamračil. „To není správné! Nesmíte takto kvůli jedinci ohrožovat celou družinu. Jen to neskrývejte, vím, že vás zdržuji. Uděláme to takto – popište mi pane Špíno cestu a já za vámi dorazím.“

„Vyloučeno,“ odbila nápad Rita.

„Myslím, že kámoši pana Delapanzy si taky rádi na chvilku odfrknou od té roury,“ dodala Valentýna.

„Řekla jste roura?!“ lapal po dechu rytíř. „Zajisté jste myslela Aurora, má drahá! Aurora Canalis. Mocná zbraň a dědictví po předkovi Krysonovi von Špína. Největší z mých pokladů.“

Valentýna pokrčila rameny.

Delapanza pokračoval: „Navíc si vyprošuji, abyste mé sluhy titulovala kámoši. Koupil jsem je, jak se sluší a patří, na otrokářském rynku v Behenlejnu. Jsem k nim vlídný - to ale neznamená, že jsme lidé z jednoho těsta!“

Rita se prudce nadechla, Valentýna jí však stiskla ruku.

„Vaše věc, pane rytíř. Nejsme na to z povrchu zvyklé, to je všechno.“

„Ach, zajisté,“ upokojil se Delapanza. „Dovolí dámy, abych jim nabídnul vyhlášené Château Špína z mých sklepení? Nechvástám se, když řeknu, že je to nejlepší kořalka v Podsvětí!“

„Ne, díky,“ vyhrkla Rita ve stejnou chvíli, kdy Valentýna kývla a natáhla ruku. Podezřívavě přiblížila zprohýbanou čutoru k nosu a pokrčila nos. Potom si řádně přihnula.

Obličej se jí zkřivil do příšerné grimasy. Zrudla a zasípěla: „Chutná to jak slivovice.“

Rita k pálence přivoněla. „Voní to jako slivovice.“ Potom čutorou pokynula Valentýně. „Smrt bakteriím.“ Také si dala několik významných loků. Byla to slivovice. Odhadem desetiletá. Svět byl hned o maličko hezčí.

Mezitím se Zdenal přitočil ke Kořínkovi, který si nešťastně třel záda. „Myslím, že jsem v Rukověti městské magie zahlédl něco, co by vám mohlo pomoci. Potřeboval bych jen víc času...“

Kořínek nenápadně kývl. „Vím, co je to utajení, mladíku. Děláš správně, že nedůvěřuješ každému na potkání. Jen nikam nespěchej s tou svou příručkou. Ještě nějaký čas to strpím, a ty zatím bádej. Já zase budu sledovat toho Špínu. Nějak se mi nelíbí.“

„Kdo? Delapanza? Vždyť nás zachránil.“

„Však já vím, Zdenale, ale poučme se z historie. Tehdy to také začalo výstřelem z Aurory...“

„Jo tak. Komunisti vám nedají spát, co?“

Kořínek se bedlivě rozhlédl, a když viděl, že se nikdo nedívá, spiklenecky se k mladíkovi naklonil. „Nemohu ti prozradit víc než to, že se mě už půl století snaží zabít.“

www.pavelrencin.cz

PŘÍŠTĚ: JEHO KREV KAPALA...