Labyrint - Zápis 21: Auroro, pal!

Ozvala se obrovská rána, která otřásla celou místností. Zdi se zachvěly a odrolila se z nich sprška kamínků. Dříve než ozvěna výbuchu odezněla, následoval další. Vzduchem se mihla rozmazaná černá kule velikosti golfového míčku a v její dráze zůstávala rozdrcená těla, potrhané svaly a  zpřelámané kosti. Třetí výstřel Rita sledovala podle toho, jak dva z útočníků smetla jeho energie a rozhodila jejich údy místností jako kousky rozbité hadrové panenky.
V první chvíli si Rita myslela, že ohluchla, vzápětí ale uslyšela rozkazovačný hlas.

„Uhas!“

„Prach!“

„Láduj!“

„Jedna, dva tři!“

„Doutnáky!“

„Zaklesnout!“

„Mířím!“

Neuběhlo více než deset sekund, po které nepřátelé strnuli hrůzou. Vzápětí mezi nimi vypukl chaos. Někteří se s vřeštěním rozběhli k neznámému střelci, jiní všeho nechali a prchali do temnoty chodeb.

„Auroro, pal!“překřičel vřavu mužský hlas.

Vyšlehl oheň. Jedna, druhá a třetí rána rozezněla místnost a zametla ji silou tropické bouře a ničivostí minometu. Kanálníci řvali děsem. Odhazovali zbraně a prchali. Dva z nich popadli pod pažemi Chárona Styxe, kterého Rita poznala jen podle oblečení, protože jeho obličej připomínal krvavou kaši.

Sama Rita ležela zkroucená na zemi s tělem plným podlitin, odřenin a škrábanců. Naklonila se na bok a zvracela. Přilbu ztratila při zuřivých bojích. Byla potlučená snad na všech myslitelných místech a žila jen díky tomu, že se ji pokoušeli zajmout živou. Raději si nepředstavovala proč.

Když si předloktím otírala potřísněná ústa, naskytl se jí zvláštní pohled. V ústí jedné z chodeb stála skupinka pěti mužů. Jeden z nich, na první pohled velitel, v šeru zářil jako maják. Působila to jeho zbroj z kovových plíšků, která odrážela světlo pochodní a vrhala prasátka na stěny jeskyně jako disco-koule. Velitel stál za největší mušketou, jakou kdy Rita viděla. Tři masivní ocelové hlavně pokryté rytinami run měřily dobré tři metry, připomínaly více hlaveň tanku než pušku.

Zatímco velitel křičel příkazy, kolem pobíhali zbývající čtyři muži v tmavě hnědých hadrech. Jeden uhasil tři hořící doutnáky. Druhý založil na vodorovné pánvičky prach. Třetí mezitím zepředu ládoval do hlavní zvíci dělových střílen křižníku kule a pěchoval vycpávky. Čtvrtý muž stál předkloněn vepředu a ve vidlicovité konstrukci na zádech podpíral trojnou hlaveň muškety, která musela mít snad metrák.

Velitel se opět sklonil k mířidlům a prsty položil na tři spoušťové páky pod pažbou. Přes zapálené doutnáky sledoval, jak nepřátelé potupně opouští bitevní pole.

Kde jsou ostatní? To byla první věc,  která Ritě prolétla hlavou. Odmítala si připustit, že Sedmtři i Zdenal jsou mrtví. Musela je najít, přesvědčit se...

Valentýnu našla, jak klečí u Zdenala. Na čele měla škrábanec, z něhož jí stékala krev po obočí a kapala na tvář. Ani si toho nevšimla. Dívala se směrem ke střelcům, ale pohled měla rozostřený, obličej bez výrazu. Stále svírala loutnu, jako by to bylo jediné, na čem záleží.

Po Kořínkovi nebylo ani vidu ani slechu. Sedmtři odpočíval na hromadě nepřátel, které předtím zabil, jako na katafalku. Byl bledý a mrtvý.

Rita se chmurně usmála, protože našla, co ani nedoufala, že ještě uvidí. Za okamžik už opět svírala Kurýr a cítila se jistěji.

Velitel v plíškové zbroji přicházel k nim a jeho čtyři společníci za ním táhli trojhlavňovou mušketu, z jejíchž hlavní se stále dýmilo.

Rita se postavila po boku Valentýny nad Zdenalovo tělo.

„Hezky zůstaňte tam, kde jste! Nejdřív řekněte, co nám chcete?“ houkla na muže.

Muži došli až k ní a Rita si všimla, že všichni mají v uších špunty. Muž ve zbroji si sáhl do ucha a vykroutil vatovou ucpávku ven. Vysekl dámám dvornou úklonu.

„Den, kdy nepomohu dámě v nesnázích, bude posledním dnem, kdy jsem se honosil rodovým jménem Delapanza! Tak pravím já, rytíř z vůle Wihelinda, pán nad hradem Špína a osadou Splaškov.“

www.pavelrencin.cz

PŘÍŠTĚ: JAKO VLAJKA