Labyrint - Zápis 2: Expres kurýr na smrt

Vytřeštila na něj oči. Byla hrůzou bez sebe. Opravdu to řekl?! „To nedokážu!“ rozkřikla se na něj a znovu se rozplakala. „Proč mě trápíte?“

„Jednou na tobě budou záviset osudy mnoha lidí. Povedeš je, a tvá rozhodnutí jim přinesou život nebo smrt. Musíš umět podstoupit oběť.“

Blábolil nesmysly! Rita kvílela. „Pane, s někým si mě pletete. Já jsem účetní. Sakra, slyšíte mně? Účetní! Nikomu jsem nic neudělala!“

Muž mlčel. Odsunul si židli ze světla tak, že téměř zmizel v temnotě. Jen tu a tam se v ní zaleskly jeho oči.

Prosila ho. „Nezajímá mě náboženství. Ničemu nevěřím, slyšíte?! Tak za co mě trestáte?!“

Rita mu ještě chvíli spílala. Čas běžel, a ona se cítila stále slabší a bezmocnější. Co tu sakra dělá?! Poslední, co si pamatovala, byla na to, že ve své kanceláři u pražského Anděla zavřela účetní systém Helios, odhlásila se z Outlooku a vypnula počítač. Zůstávala v práci poslední, byla na to zvyklá. Na co se také těšit domů... Když člověk žije sám, málokdy někam spěchá. Založila ještě dnešní faktury do šanonů. Umyla hrníček od kafe. Potom si sáhla pro kabát a… dál jí paměť nic nenabízela. Čas běžel.

„Když to udělám, přísaháte, že mě pustíte?“ zeptala se, ale odpovědělo jí jen ticho. Uplynulo v něm několik dalších minut. To ji rozezlilo ještě víc. Inteligence a ženskost potřené idiotismem a brutalitou. Dobře! Dostane, co chtěl. Rychle, bez přemýšlení uchopila nůž a zabodla jej hluboko do dlaně levé ruky, až se špička zaryla dodřeva. Zakousla se do rtu, až z něj vytryskla krev. Překvapilo ji, že bolest byla jen slabá. Ruka drcená řetězy dočasně ztratila cit.

„Bravo!“ vykřikl muž a podle toho poznala, že tam stále je. Přešel kolem stolu a sehnul se, aby odemkl zámek na druhém řetězu. Na to Rita čekala. Udělala to právě v okamžiku, kdy jí sundával druhý okov. Pravačku měla stále sevřenou na střence nože. Teď ho vytrhla a bleskově bodla. Čepel se mu vnořila do krku.

Rita vyprostila z řetězů levou ruku, ze které se táhl rudý řetízek krve, a vrhla se pryč. Nohy se jí zamotaly do řetězu obraženého kolem křesla. Rita upadla.

Za sebou slyšela chroptění, muž si tiskl na krku ránu.

„Bravo,“ zachraptěl s překvapivým klidem, zatímco ona se horečnatě hrabala na všechny čtyři. „Podcenil jsem tě, Rito.“ Udělal několik vrávoravých kroků zpět a narazil zády do zdi.

Rita se konečně vymotala z řetězů a rychle ustoupila, aby mezi ní a zraněným mužem byl stůl. Hmátla po první rukojeti, kterou spatřila, a pozvedla zbraň mezi sebe a muže.

„Jestli se ke mně přiblížíš, zabiju tě!“ zašeptala hystericky přes slzy, které jí rozmazávaly celý svět. V levačce se probouzela hrozivá bolest. Kapky krve z dopadaly na podlahu ve vášnivě se zrychlujícím staccatu. Srdce Rity bilo jako zvon.

„Tak se zrodila legenda.“ Muž podklesl na kolena. Ne, poklekl, uvědomila si Rita.

„Ta zbraň, co držíš v ruce je palcát. Je…“ muž zachroptěl a musel se opřít o zeď, aby se neskácel. Druhou ruku si tiskl na ránu, ve které stále trčel nůž. „Ten palcát je mocná magická zbraň. Jmenuje se Expres kurýr na smrt.“

Rita ho moc neposlouchala. Co teď? Co když umře, a jí zavřou? Jak to vysvětlí v práci. A kdo bude krmit rybičky?!

„Je tu ještě někdo?“ vyhrkla nakonec.

Kývl. „Ale nemusíš se bát. Nikdo jako já.“

Posvítila lampou do temných koutů a objevila dveře. Zamčené.

„Ty hajzle!“ vykřikla na něj a prudce přecházela po místnosti jako kočka lapená v kleci. Ruka svírající zbraň se jí potila. Z druhé pršela krev. Má ho zabít, nebo zavolat pomoc?

„Dej mi klíč!“ udeřila na něj.

„Ten klíč…“ chraptěl muž a krev mu vytékala z úst. „Máš ho u sebe. V prádle…“

Probodla ho očima. Jednou rukou vklouzla do kalhot a začala si ohledávat kalhotky. Muž se zřítil na zem, na jeho rtech se objevovaly krvavé bubliny.

Rita nechala klíč klíčem a rozběhla se k němu. Teď už vůbec nevypadal nebezpečně. Upíral na ni prázdné modré oči.

Zaslechla jak šeptá. „Měl jsem ti toho ještě tolik říct. Ale ty jsi silná. Poradíš si.“ A pak umřel.

Zkusila ho oživit. Bezvýsledně. A tak nad ním nerozhodně stála, zatímco jí teplá krev lepkavě zasychala za polámanými nehty.

www.pavelrencin.cz