Labyrint - Zápis 19: Nostromo jde na přistání

Rita zírala před sebe a měla co dělat, aby nezačala křičet: Uteč, Valentýno! Něco uvnitř jí ale stáhlo hrdlo a nedovolilo promluvit. Nebylo kam utéct...

Valentýna seděla na špici pramice a objímala loutnu. Byla otočená k nim, když se její pohled setkal s očima Rity, zašklebila se a přátelsky houkla: „Vypadáš příšerně.“ 

Rita neodpověděla. Divoce těkala očima ze Sedmtři na Kořínkova a Zdenalova záda a přemýšlela. Co když je oběť Valentýny jediná cesta, jak se dostat ven? Styděla se za tu myšlenku, odhodila ji, nechala shořet. Ne, Rita měla na víc. Jsme přece lidi, ne? Jak by to vypadalo, kdyby každý myslel jen sám na sebe... Ale pochyby byly hned zpátky. A co když... Co když nás všechny zabijí. Nebo hůř – co když už nikdy neuvidím slunce? Ucítila náhlou slabost. Zavrávorala a stěží se zachytila Sedmtři, jinak by snad spadla do smrduté vody.

Valentýna se usmívala. „Ani nevíte, jak se těšim, až odsud vypadnem. Ze všeho nejdřív si dám horkou vanu. Ty jo, vsadím se, že tam vydržím hodinu! Pak si zajdu na kosmetiku a vlasy, dám si maximální relax!“

„Mohli bychom to třeba zajít někam oslavit, ne?“ zkusil to Zdenal.

„Jako my dva?“ zamžikala Valentýna.

„No myslím, my všichni. Třeba. Jestli chceš.“

„Jako i támhle s paní učitelkou a panem eroplánem? To bude hustá hospůdka!“ smála se Valentýna.

Loď se prodírala temnotou vpřed. Míjely odbočky a křižovatky. Každou chvíli uhýbali a Ritě bylo jasné, že už nikdy nenajde cestu zpět k jejich celám, i kdyby ji od zatopené chodby nedělily hektolitry špíny.

„Už brzy tam budeme,“ zaskřehotal Cháron. Odpichoval pramici stále stejným tempem, s klidem a pravidelností hraničící s letargií.

Co budu dělat, až to začne? letělo Ritě hlavou a vlastně to pořád nevěděla.

Jako by Sedmtři vycítil její pochyby, zamračil se na ni. Šel z něj strach.

„Plujeme k východu z kanálů, je to tak, Chárone?“ ujistil se Zdenal, který nepřítomně čeřil rukavicí břečku, ubíhající podél lodi.

„Tak to v každém případě. Plujeme tou nejkratší cestou,“ odvětil oslovený. „I když východ je tu vlastně všemi směry. Jsme v labyrintu, ten má spoustu východů. Vtip není v tom jeden najít.“

„A v čem je tedy vtip,“ ptal se dál, jakoby bez zájmu Zdenal.

„Je v tom, dostat se ven,“ zasyčel Cháron a chraplavě se rozesmál, jako by řekl něco směšného.

„Co jste vlastně zač?“ zeptala se Valentýna. „Vím, že převážíte lidi, pane Styxi, ale zajímá mě, jestli někde bydlíte? Co tu vůbec jíte? A máte ňáký kámoše, nebo tak něco?“

„Jsem takovej podzemní taxík, dalo by se říct. Břečkodročka. Spim na svý lodi, je to veškerý mý živobytí. No a když příde odliv, tak zasunu kormidlo, a vodtáhnu si Nostromo, kam se mi zachce. Má totiž vzadu kolečka. Ne ňáký dřeváky, ale opravdový kolečka s gumou!“

„Proč jí říkáš zrovna Na-stromoch?“ šklebila se Valentýna.

„Nostromo prej znamená to samý jako bocman. Pojmenoval ji tak italskej týpek, co ji vyrobil. Ale neptej se mě, co to je bocman, protože to fakt netušim.“ Cháron si olízl popraskané rty a změnil náhle téma: „Kotě, ty seš teda fakt kus.“ Vyplázl na Valentýnu chlípně jazyk. Natolik se věnoval oplzlému gestu, že zapomněl odpichovat.

Pan Kořínek ho na to upozornil. „Zapomněl jste odpichovat.“

„A vy ste se tu vzal kde?!“ vydechl Cháron a překvapeně zíral na starého pána.

„Jsem tu celou dobu. Stál jsem hned tady za panem Zdenalem. Musel jste mě přes něj přehlédnout.“

„Teď už chápu, proč se tu dřu jako kůň!“ Cháron se vyčítavě se podíval na Sedmtři. „Tohle bude za příplatek,“ utrousil.

Sedmtři mlčel.

Pokračovali v cestě tunely z betonových skruží. Nakonec vpluli do velké kruhové místnosti, kde musel Cháron rozložit bidlo na maximum teleskopické délky. Místnost připomínala vnitřek vulkánu, táhla se vzhůru a postupně se zužovala až ke stropu, ve kterém vězel špunt v podobě zamřížovaného víka kanálu. Po obvodu sálu ústilo v různých výškách mnoho chodeb, které se ztrácely v temnotách. Provrtávaly stěny jako hnízda gigantických sršňů, na první pohled se zdálo, jako by ani nebyly dílem člověka. Rita se otřásla.
 
Uviděli, že mnoho vchodů spojují zašmodrchané tlusté provazy, že ze stěny často vystupují železné hřeby žebříků. A že podivné, páchnoucí a špinavé chuchvalce čehosi, které se povalují u ústí některých chodeb, jsou lidé.

Vpluli doprostřed místnosti, kde Cháron zapíchl bidlo do něčeho hluboko pod hladinou a zastavil.

„Jsme na místě,“ řekl. „Teď musíme počkat jen na odliv.“ Chvíli lovil v útrobách rozedraného šedého pláště a vytáhl balíček zabalený v krysích kůžích. Opatrně jej rozbalil a podíval se na hodinky s rozbitým sklíčkem. „A odliv nastane... tak za půl hodiny, až půjde Jižní město spát. Nádobí se domyje, pračky doperou, koupelny se vyprázdní. Odliv. A my si sedneme na zem.“

Jak řekl, tak se i stalo. Během několika minut začala hladina zvolna klesat. V šeru kolem se rozžíhaly čadící pochodně. Jedna, druhá, sedmá, třináctá.... Břečka mizela v tunelech pod hladinou a po několika dalších minutách Nostromo dosedla na smradlavou betonovou zem.

Ještě ve chvíli, kdy vytahované kormidlo zaskřípalo o beton, Rita nevěděla, co udělá, až to začne. Jedno však věděla jistě. Tentokrát bude držet Expres kurýr na smrt pevně.

Dvacátý zápis bude zásadní. Jedna z hlavních postav příběhu zemře...

www.pavelrencin.cz