Venezuela

Uklízím svou obří kuchyň plnou všelijakých „důležitých“ pomocníků.Všechny je mám ráda a fakt je používám. Někdy pouštím i několik strojů najednou, blikají na mne a vydávají všelijaké zvuky. Vypadá to skoro jako diskotéka …

A do toho na mne z archivu vypadne fotka,( bohužel jsem ji nenašla ve slušné kvalitě) Indián na Orinoku jede do práce - tedy jede do resortu, který připomíná skautský tábor. Vařit. Lelkuju za svítání na mole a čekám až vykoukne Slunce. Místo toho vykoukne Indián. Noří z mlhy jako přízrak. Je úplně potichu, bos , v umolousaném tričku. Snídani pro 20 lidí uvařil za chviličku v kotlíku na ohni. Je výborná. A já, zatímco polykám sousta kaše, kterou tenhle kulinářský virtuos uplácal z absolutně neznámých surovin, jen tak uvažuji nad kontrasty různých národů a koutů světa. Všichni jsme homo sapiens a žijeme tak odlišně. Nemyslím, že jedni jsou spokojenější než druzí.

Jejich domy, jsou proti těm našim postavené z materiálů, které posbírali na místě, kde jejich příbytek stojí. Kůly ze dřeva na podlahu, narovnané vodorovně jeden vedle druhého. Chodit se po tom moc nedá… Pak jakési svislé pilíře , které nesou střechu , ta je z palmového listí.

Celé stavení je nevím jak ukotvené na rozhraní vody a pevné země . Orinoko vytváří bažinatou deltu, která má stejnou rozlohu jako Belgie. Bažiny jsou naprosto všude a proto si dáváme sakra dobrý pozor, abychom dodržovali radu našeho průvodce: jděte v mých šlépějích, protože krok vedle vás může stát život. Své tvrzení podpořil malou demonstrací: mačetou usekl větev, zhruba 3m dlouhou a rukama ji celou zasunul do bažiny. V jednu chvíli vrávorám a ukročuji. Bota mi zůstane v bažině, pevně zakotvená.

Osídlení je tu velmi řídké. Po vodě jsme sem jeli několik hodin a těchto stavení jsem cestou viděli pár, ne víc než 10. Řeka je zachumlaná do zeleně jako chasník do peřiny.

Jsme tu příliš krátce, takže systematické poznávání druhů rostlin nebo živočichů nepřichází vůbec v úvahu. Mám odtud jediný dojem. Dokážu své vzpomínky shrnout do jediné věty: žer nebo budeš sežrán a všeho je HODNĚ. Vody, moskytů, termitů, stromů či lián…

Zkoušíme rybařit. Výbava: klacek, šňůra, háček. Na háčku mého rybáře se brzy mrská piraňa. Pár minut po té, co do Orinoka naskákali naši souputníci. Ruská zlatá a hlučná mládež. Kvůli nim jsme minulý večer neviděli žádná noční zvířata. A tak s jistou zlomyslností pozoruji , jak s děsem v očích vyskakují z vody. Záběry jako v humoresce. Tenhle druh piraň není nebezpečný, tvrdí domorodci a na důkaz svých slov, skáčí do řeky. Raději zůstávám v bezpečí loďky. Tedy alespoň tady na Orinoku. O několik let později to zkrátka nevydržím a skáču z velmi podobné loďky do Amazonky. Tady je zase strašákem kajman nebo anakonda. Voda mne zkrátka přitahuje vždycky a všude. Jsem rak, tedy znamením.

Zpátky na Orinoko. Jak vypadá resort, ve kterém nocujeme? Drsně, ale poeticky …Hned u vody je na jakýchsi kuřích nožkách převeliké molo ze dřeva.

Právě tady mne napadl vzezřením a velikostí pták podobný krocanovi. Měl stejnou zálibu v křiklavých barvách. Znelíbily se mu moje oranžové sandále a napadl je. Tedy napadl mne svým obřím zobanem. Skoro. Mrńaví indiáni ho s chichotáním lehce zahnali na ústup.

Na mole je lidské hemžení. Plní roli obýváku a jídelny. Místo sedaček hamaky a futony určené k relaxaci, jednoduché stoly s lavicemi, kde se podavá jídlo. Indiànské děti tu stejně jako ty naše neobratně muckají štěňata. Mám důvodné podezřenií, že jsou plní blech. Tedy ti pejsánci..

2 řady soukromých komnat lemují dlouhý chodník ze dreva . Jsou to domečky o ploše cca 5x5m postavené z lokálních materiálů. Dřeva a listí. Zařízené jsou funkčně a mile. Postel s moskytierou a komoda a židle a stolek.

Co se týká světla, je závislé na agregátu. Ten se vypíná poměrně brzy. Pak nastává všudypřítomná tma a svět vizuálních vjemů končí. Otevírá se svět zvuků deštného pralesa. Také velmi barevný.

Tohle byla asi poslední dovolená bez diagnozy Parkinsonova nemoc,