Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

S Parkinsonem na běžkách

„ZA CHVÍLI BUDE SJEZD to si odpočinete“ volá protijedoucí běžkař. Na lehce svažitém terénu jede do kopce rychleji než já z kopce.

Nevím, jak na to přišel, že si z kopce odpočinu. Tady přece neplatí, že podle sebe soudím tebe, to musí vidět na první pohled, blbec.

Ale na začátek mé běžkařské Odyssei. Je únor, tedy období zimy, sněhu a zimních radovánek. Pocházím z podhůří Orlických hor a Jeseníků.Když jsem byla malá holka, táta vozil v kufru auta lopatu, aby mohl našeho malého Fiata kdykoliv vyprostit ze závěje. Ze sněhu, který sjížděl ze střechy našeho domu, jsme si stavěli iglů a na zahradě stávala armáda sněhuláků. A potom lyžovačky. Na každé nakloněné rovině se plahočily postavičky unudlených dětí, které zápasily se saněmi, lyžemi nebo za sebou vláčely boby. Tak to byly zimy mého dětství. Ne ty ladovské zase tak stará nejsem, ale opravdické zimy plné sněhu .Čisté a bílé. A každou zimu toužím už jako dospělá v nížině po běžkování. Sama zasněženým lesem, kde nepotkám ani živáčka… slunečný den, krásné výhledy, mrazivý vzduch do plic.

foto Renata Urbanová

Tedy začínám svůj sen realizovat. Zvu kamarádku Žanetu s dcerou na chalupu do svého rodiště nedaleko Králík. Hlavně musím jet bez muže, protože přednášku o nebezpečnosti běžkování jsem už vyposlechla nejednou. Žaneta jede svým autem, tedy nemusím řídit.

Protože jsou optimální sněhové podmínky vyrážíme hned druhý den na Dolní Moravu. Za dobu co tu nežiju, tady vyrostlo moderní lyžařské středisko .

Tedy jedeme přes Králíky, kde mám vyhlídnutý obchůdek i šlachovitého, staršího prodavače, který svému sortimentu určitě rozumí,

„Žanet, dejte mi 20 minut, něco musím zařídit. Skočte si do cukrárny“, nehodlám ji seznamovat se svým plánem, protože i ona je postižená nebezpečností tohoto sportu.

„Dobrý den“ ševelím radostně hned na prahu obchůdku.

„Potřebuji kompletní běžkařkou výbavu včetně oblečení“ slyším svůj sebevědomý hlas.

„A chcete turistické nebo závodní?“ měří si mne znalecky prodavač.

„Něco mezi …“ nehodlám slevit ze svého sebevědomého postoje

„A už jste někdy jezdila?“ nechce slevit ze svého kritického pohledu na mne prodavač.

„Ano, ale už je to pár let“ rychle počítám a v duchu se sama divím výsledku, 35 let, tak to už je porce. O svých úvahách raději mlčím nebo mi vnutí kandahár.

Dotaz na výšku, ta je sdělitelná. A váha? Něco zamumlám, jenže ten slídil trvá na zřetelné odpovědi. Přináší roztomilá, lehoučká prkýnka, polozávodní, která odpovídají parametrům mé postavy. Vysvětluje mi, kam se díky moderním technologiím a materiálům posunul tenhle sport. Trochu mne to nudí a ztrácím pozornost, protože se prostě t ě š í m. Informace o vázání jsem neslyšela vůbec.

„Tedˇ hole, víte, jak se drží?“ Ptá se shovívavě.

„Samozřejmě, že to vím“

„Ale oblečení nemáme ve vaší velikosti žádné“ drtí mne pohledem. Koneckonců oblečení nejezdí, outdoorové kalhoty mám, svetr, lehkou bundu a vestu taky, čepici najdu v autě, pletené rukavice se jeví jako nejslabší článek. Vlastně je zhruba -3, pokud zůstanou suché, tak neumrznu.

Před obchodem hledám telefon, abych přivolala Žanetu. 10% baterie, to není dobré skóre… Žaneta mi cpe pod nos rakvičku se šlehačkou. Že je to příhodné mám pochopit za pár chvil.

Nechám se vyvézt sedačkovou lanovkou k běžecké stopě, která začíná za hospůdkou v lesíku. Celkem 15 km, z toho asi 10 po vrstevnici a 5 z kopce. To je polozávodním tempem 2 hodiny i se značnou rezervou, tuhle informaci jsem podala ještě dole i Žanetě.

foto Renata Urbanová

Tedy stojím za hospodou, kde se povalují odpočívající turisté, běžky a hole v ruce, nasadit a hurá, vyrazím. Uchycení běžkařkách bot do vázání je mazaně jednoduché, levá, pravá bota … a …ležím na zemi. Asi kus ledu nebo co, myslím si. Pokouším se zvednout, ale vůbec se mi to nedaří. Jsem jako neohrabaný brouk na krovkách. Nohy ve vzduchu i s holemi, rozplést a postavit, myslím si, ale vůbec nemůžu zvednout zadek ze země. Mlátím s sebou, začínám být vzteklá a spocená. Asi nejjednodušší bude, když ta čertova prkýnka odepnu a postavím se. Hledám na vázání otvírák, marně ohmatávám místa, kde ho lze očekávat. Vůbec netuším, jak to rozepnout … No konečně, běžka je odpoutaná, já stoupám na nohy, připnu běžky a

„Renčo, stabilizuj se, pozor, odraz levou, skluz na pravé a odraz pravou, skluz na levé … a … ležím. Tentokrát se nějak zvednu a doplácám se k rozcestníku, mám za sebou asi 300m, zhruba 30 pádů, trvalo to asi tak 20 minut, nemám se vrátit? To fakt ne, nikdy se nikam nevracím. Vždycky jenom dopředu, ani se moc neohlížím, dopředu…

Jsem venku z lesíka, výhled je opravdu okouzlující, ale ta rokle pode mnou je minimálně hrůzostrašná. Stopa vede povážlivě blízko kraje, odsouvám se opatrně na druhou stranu, do bezpečí, ale tady zase není stopa. To se nedá nic dělat, po kraji nejedu. Je úplně jasno, sníh se třpytí, mrazivý vzduch v plicích, vlevo rokle, vpravo svah nahoru, stopa přede mnou a poněkud porušená stopa za mnou.A tak to bude celých 10 km. Až k místu, kde cesta začíná klesat.

„To si odpočinete,“ slyším hlas protijedoucího lyžaře. No to nevím, sotva jsem zvládla rovinu na úroveň 5 pádů na 100m a teď je tu podpásovka v podobě kopce dolů. Třeba to bude trochu lepší. Ale nějak není, četnost pádů se zvýšila, protože prostě nevím jak zastavím, dole je asi potůček, takže radši hrcnu na zem do sněhu než do vody. Vůbec nevím, jak brzdit. Se na to můžu… Běžky dolů, potupně je vleču v rukou a dupu ve sněhu jako slon. Za odbočkou na Kralický Sněžník je terén milosrdný a já si konečně lehce odpočívám a jedu! Lidi, já fakt i pár desítek metrů jedu.

Závěrečný úsek je zledovatělá silnice, jsem už tak omlácená, že pád na ledě, bych už nedala, nezbývá mi nic jiného než jet po kraji, tady je sníh. Je to ale úzký prostor. Nějak mi musí stačit, ta špageta měkkého sněhu. Telefon mám vybitý, takže ani nemůžu Žanetu přivolat. Konečně jsem na parkovišti, soukám se do auta, moc to nejde, bolí mne celý člověk, snad i vlasy.

foto Renata Urbanová

Daruju běžky. Polozávodní.

----------------------------------------------------------------------------

Dost často si vzpomenu na svůj vnitřní hlas: přece se nebudu vracet.


Autor: Renata Urbanová | středa 18.9.2024 0:06 | karma článku: 11,24 | přečteno: 219x
  • Další články autora

Renata Urbanová

15 let s Parkinsonovou nemocí

Před 15ti lety zazněla celkem drsně z úst neuroložky na pracovišti dobré pověsti věta: „ Máte jen Parkinsonovu nemoc, na tu se neumírá...“

10.10.2024 v 12:19 | Karma: 17,20 | Přečteno: 350x | Diskuse | Osobní

Renata Urbanová

Venezuela

Uklízím svou obří kuchyň plnou všelijakých „důležitých“ pomocníků.Všechny je mám ráda a fakt je používám. Někdy pouštím i několik strojů najednou, blikají na mne a vydávají všelijaké zvuky. Vypadá to skoro jako diskotéka ...

17.9.2024 v 20:33 | Karma: 10,42 | Přečteno: 255x | Diskuse | Cestování

Renata Urbanová

Parkinsonik v nesnázích I. (na cestách)

Miluju cestování. To kouzlo okamžiku, kdy vystoupím z letadla a nadechnu se “jiného” vzduchu, je moc lákavé. I svým dětem od malička říkám, že dobrodružství doma na gauči před televizí nekvete.

17.9.2024 v 0:19 | Karma: 9,07 | Přečteno: 187x | Diskuse | Cestování

Renata Urbanová

Mozek necítí bolest

Tedy údajně. I ten můj? Opravdu to nebude bolet? Mám strach, hrozný strach o sebe, o děti, jsem zodpovědná za klienty své účetní kanceláře.

15.9.2024 v 23:48 | Karma: 15,41 | Přečteno: 299x | Diskuse | Osobní

Renata Urbanová

Orálek

Casifa je jméno koně, kterého jsem koupila Jonášovi, když mu bylo asi 10 let. Sama jsem začala jezdit ve 32 letech, tudíž jsem se to nikdy nenaučila.

15.9.2024 v 19:42 | Karma: 15,85 | Přečteno: 522x | Diskuse | Osobní
  • Nejčtenější

K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie

5. října 2024  13:02,  aktualizováno  8.10 14:41

Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....

Pavel ve volební kampani porušil pravidla, zjistila kontrola. Trestu unikne

9. října 2024  15:24

Premium Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nedávno zveřejnil...

Matka žáka přišla do školy na schůzku, na chodbě vlepila učitelce facku

10. října 2024  14:33

Napadení učitelky základní školy ve Zlíně matkou jednoho z žáků řešili městští policisté. Žena,...

Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let

9. října 2024  21:41

V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro...

Šestnáct mrtvých, tornáda a miliony bez proudu. Milton se prohnal Floridou

10. října 2024  3:05,  aktualizováno  11.10 3:45

Americký stát Florida se vzpamatovává z úderu silného hurikánu Milton, který způsobil rekordní...

Jak poznat, že máte před sebou manipulátora, a nestát se jeho loutkou

14. října 2024

Někteří lidé mají potřebu s druhými manipulovat a používají k tomu nejrůznější taktiky. Kdo nechce...

Obchodníci tlačí na ceny krevet. Často nepokryjeme ani náklady, trápí farmáře

14. října 2024

Tlak na co nejnižší ceny při nákupu krevet tlačí drobné chovatele v jihovýchodní Asii na hranu...

Padající mrakodrapy, vybuchující vlaky. Loňský útok Hamásu měl být ničivější

14. října 2024

Premium Palestinské hnutí Hamás plánovalo mnohem rozsáhlejší útok, než jaký uskutečnilo loni 7. října....

Nemocí od klíšťat přibývá. Očkovaných je přesto málo, přitom jde o život

14. října 2024

Premium Lidí nakažených nemocemi od klíšťat je letos nebývale mnoho. Do konce září podle nejnovějších čísel...

Hravé koupání s Bübchen: Soutěžíme o 5 balíčků dětské kosmetiky
Hravé koupání s Bübchen: Soutěžíme o 5 balíčků dětské kosmetiky

Hraní s lodičkami, potápění nebo vytváření velehor z bohaté pěny? Jak vypadá váš koupelový rituál? Podělte se o něj v komentářích a třeba zrovna vy...

  • Počet článků 10
  • Celková karma 16,06
  • Průměrná čtenost 582x
O životě s Parkinsonovou nemocí vážně, ale i trochu vesele, o životě před ní a s ní. Ano , jsem parkinsonik a svou diagnózu znám 15 let.