Parkinsonik v nesnázích I. (na cestách)

Miluju cestování. To kouzlo okamžiku, kdy vystoupím z letadla a nadechnu se “jiného” vzduchu, je moc lákavé. I svým dětem od malička říkám, že dobrodružství doma na gauči před televizí nekvete.

Několik let byly naše cesty výhradně potapěčské,jen v Rudém moři jsem absolvovala asi sto ponorů, dokonce už když byla známá moje diagnoza -Parkinsonova nemoc, ale o tom jindy.

foto Renata Urbanová

Až poslední roky se dotýkáme cizích zemí také suchou nohou. Celkem jsme jich navštívili asi 30. Můj přístup k cestování je tak trochu jiný. Nevím, jak to popsat. Nejsme schopní jezdit nízkorozpočtově, protože nejsme nejmladší a nejzdravější. Abychom byli schopní akce, je třeba večer nechat tělo odpočinout v posteli, s anatomickým polštářem pod hlavou. Ráno alespoň proběhnou koupelnou a dát si snídani. Nejpozději v poledne potřebuji vědět, kde večer složím své tělo. Na druhou stranu nemusím mít za zadkem delegáta nebo průvodce. Někdy je to výhodné - když se lze obávat nestabilní vnitrostátní situace, jazykové bariéry nebo zkrátka, když usoudíme, že nejsme schopni nastudovat nic, co by zemi ukázalo v plné kráse.

foto Renata Urbanová

Jsem cestovatel lenoch - nechávám na sebe působit atmosféru dané země, hudbu vůní, barvy zvuků, poezii deště, krásu lidí, jejich módu, jídlo atd. Fakta jsou pro mne druhotná, nepamatuju si je. Tak je v následující příbězích nečekejte, já je prostě nevím. Za to si pamatuju barvu listí v Kanadě v jednom parku, pocit vzrušení při polární záři na Islandu, hroznou lezavou zimu v Norsku a strach na Komodu, když pár metrů ode mne slintal varan a pocit euforie, když při nočním ponoru španělská tanečnice (nahožábrý plž) začala natřásat své bílé spodničky pod červenou sukní.

A teď konečně k příběhu. Mohl by mít podnadpis třeba:

Za covidu v Africe

„Ty motory nám snad upadnou“ chytám muže za ruku a přemítám o tom, jak blízko a pokolikáté jsme v posledních dnech blízko smrti. Pravda, trochu jsem pozapomněla , že nejsme v bezpečné a civilizované Evropě, ale v Africe. Přesně řečeno odlétáme německým repatriačním letem z JAR. Začátek dubna 2020, tedy začátek téměř dva roky trvajícího období Covidu. Začátek období, kdy mediálním prostorem svištěla slova jako - vir, onemocnění, Covid, lock down, očkování, neočkovaní, karanténa . Lidstvo si pěkně frčelo na vlně úspěchu mnoho let. Možná desetiletí. Nikdo z nás si neuměl představit , že děti nebudou chodit do školy, dospěláci na pivo nebo do práce. Nikdo z nas si neuměl představit, že se nevrátí z dovolené. Takhle nějak by měl mít tenhle příběh konec.

Ale hezky od začátku. 12.3.2020 po obědě stojíme u přepážky na letišti Václava Havla, v ruce držíme letenky do Kapského města. Stojíme ve frontě a jako většina lidí upíráme oči k televizi, kde naše vláda vyhlašuje v souvislosti s epidemií Covidu nouzový stav. Máme letět? Tuhle otázku jsme si pokládali předchozí dva dny mnohokrát. Závěr nebyl jednoznačný, ale situaci jsme vyhodnotili takto: v Itálii už na následky toho šmejda desítky tisíc lidí umřely. Itálie je blízko nás a spousta lidí tam byla na lyžích, určitě tu breberu zatáhnou k nám. Přečkáme to v JAR, tam jsou hlášené 3 případy. I kdyby jich bylo 1000x víc, tak v takhle velké zemi to není nic.

Dovolená probíhala jak se slušnou dovolenou patří. Výhled ze stolové hory - uf uf, živočichové v akváriu - óch, kolonie tučňáků hihi, haha, botanická zahrada - wow… Oceán, Mys dobré naděje, divoká zvířata, a květena, prostě krása. Díváte se na dovolené na televizi? Já od té doby někdy ano. V Africe ještě ne.

foto Renata Urbanová

Náš průvodce Chris jedno krásné odpoledne po návratu z výletu rozrušeně praví:

„Váš vnitrostátní let do Kapského města je zrušen stejně jako všechny ostatní „

No hezký.

„A hodíš nas do Johanesburku?“ Překotně přemýšlím, jak domů, koupíme si letenku z Johanesburku.

„No já nevím, je to 1300 km a od zítřka je tu v noci zákaz vycházení, to nestihnu. 2600 km v kuse sám nedám. Nemůžu nechat ženu a děti na farmě samotné, navíc vůbec netuším, co se bude dít na cestě, píchneme, někdo nás přepadne, nebude nafta, slamy atd.“ Bylo jasné, že výčet nepříjemností může být delší. Chris je ale frajer. Přemlouvá bráchu, aby jel s námi také. Moc se mu nechce, protože jak říká - je to jiný svět, opravdu nebezpečný. Že se kluci ozbrojili jsem si všimla až na semaforu téměř v cíli cesty. Čekáme na zelenou, Chris otevřené okénko a kašle z něj ven. Vedle stál náklaďák na jehož korbě seděli dělníci tmavé pleti. Jejich reakce byla horší než agresivní. Zdálo se, že seskočí z auta a Chrise, našeho Chrise si podají. Už , už sahal po zbrani. Naštěstí za námi přistálo policejní auto a agresoři jeli jiným směrem. A moje reakce? Normální člověk by se skrčil za sedalo a přitáhl hlavu do klína. Já jsem ztratila veškeré sebezáchovné instinkty a s hlavou vytaženou jako žirafa zírám, co se bude dít. Konec napínavé zápletky? Ani náhodou, napětí pokračuje.

foto Renata Urbanová

Máme zabukovaný hotel přímo na letišti, letadlo nám letí zítra. Jsem utahaná, takže večeři zhltnu a šup do postele. Ráno nás budí SMS - kupte si business class, je to výhodné.

„Kup to, velí muž rozhodně, zasloužíme si to“

„Je to drahý“ , protestuju.

„Kup to“

Kupuju tedy luxusní letenku a představuju si tu nádheru. Budeme ležet. Odpočívat, pít šampus a těšit se domů na Rozárku, naše psí miminko. Ještě máme chvíli čas, užívám si luxus bílého hotelového povlečení.

„Píp, píp“, kňučí mobil.

„Váš let je zrušen“

Ještě po třech letech nemáme od Cataru peníze zpět.

„Píp,píp“, kňučí hotelový telefon.

„ Hotel je od dnešního poledne uzavřen, prosím opusťte pokoj“, mele recepční překotně, jakoby covid mohl prolézt po telefonních drátech od nás až k ní.

Tak co teď? Mám trochu naději - let kamkoli do Evropy. Balíme a rychle na letiště, třeba bude ještě někde místo.

„ Bohužel, všechna místa jsou obsazená“ slyšíme u každé letecké společnosti stejně stručnou větu. Asi nejsem normální, asi by se většina lidí zhroutila, ale už na jiném místě píšu, že v krizové situaci jednám racionálně, k případnému hroucení dochází až po té, co nebezpečí pomine.

„Sedneme si chvilku“ slyším muže promlouvat klidným hlasem

Opírám se o zeď a pomalu, kontrolovaně jedu k zemi. Už cestou do JB jsme se zbavili zavazadel, takže máme těžký batoh s fototechnikou a lehký s oblečením a drobnostmi. Vymotáme se z popruhů a začínáme hodnotit situaci.

JAR právě uzavírá vzdušný prostor, nebudou létat žádná civilní letadla, obloha bude patřit armádě. Z letiště personál stěhuje nejen výpočetní techniku, ale i zboží z občerstvovacích automatů. Rolety na přepážkách padají dolů a jasně signalizují - ZAVŘENO

Letenky nejsou ani do ostrovních států.

Úředník vrtí hlavou, - „nene nikam se nelétá“

Všechny hotely v zemi jsou uzavřené.

Takže co? V případě nouze požádejte o pomoc velvyslanectví. A to fakt funguje.

„Urbanová, dobrý den, dovolala jsem se české velvyslanectví v Pretorii?“ nenechám mluvit protistranu a myslím si, ať je to správné číslo, prosím, ať je to správné číslo. Přece neumřeme v africké nemocnici na covid. Tuhle variantu nechci vůbec domyslet. Ale stačí komplikace v podobě malé zásoby léků na PN, kdo ví, jak dlouho tu budeme trčet. Mám sice rezervu, ale ne nevyčerpatelnou.

„Ano, dovolala jste se na ambasádu“ přichází odpověď v češtině, hlas je konejšivý, klidný, ale unavený.

Překotně vyprávím náš příběh.

„Kde jste teď, máte peníze?, zvládnete se dopravit do Pretorie?

V JB nemůžete zůstat. Zabukujeme Vám tady hotel, pár jich je otevřených pro takové případy, jako je ten Váš.“ Hlas je konejšivý ještě víc.

„Moc vám děkuju“

Cesta Uberem trvala poměrně krátce a já si celou dobu představuju, co bychom dělali, kdyby nás dnes nečekal hotel. Odpoledne nás přišel pozdravit sám Pan velvyslanec ( velké P je na místě, opravdu Pan) s manželkou a ujistil nás o maximální podpoře. Co potřebujete, máte peníze?, jak se vám tu líbilo, to se vyřeší, nebojte se. Samozřejmá vřelost z nich úplně kapala. Znovu jsem děkovala.

„Prosím vás, proto tu jsme“ usmál se Pan velvyslanec

Stála jsem jako opařená, to teda koukám, český stát se fakt pochlapil.

Následovalo několik nudných dní v hotelu. Chodili jsme alespoň jíst do jídelny, ale většina hostů trávila čas výhradně na pokojích. Vypovídali o tom tácy se špinavým nádobím přede dveřmi.

V hotelu byl ještě jeden český pár. Přijeli autem z Krugerova národního parku. Ten je v Jaru největší a návštěvníci tu mohou pozorovat zvířata v přirozených podmínkách, jsou tu i hotely . A právě tady je zastihlo vyhlášení nouzového stavu. Afričané to pojali po svém. Park kompletně uzavřeli, nikdo tam, nikdo ven. Zůstali tam zavření, bez ohledu na fakt, že už nemají ubytování. Vysvobodil je Pan velvyslanec.

Pořád nevíme, jak a kdy se odtud dostaneme. Tudíž musím začít řešit léky na PN. Recepční tvrdí, že to nebude problém, jen musíme jet hotelovým autem s hotelovým řidičem a asistentkou a výhradně do lékárny. Mám s sebou krabičky. V lékárně jsme neuspěli, potřebujeme recept a ten nám dá doktor, ordinace je nedaleko.I stalo se.

Ještě mne napadlo poslat fotky přebalovaných letáků do Kateřinské, ošetřujícímu neurologovi ke kontrole. Naštěstí. Upravil dávkování. I sem patří dík.

Výlet do Afriky skončil repatriačním letem německým letadlem.

Konec dobrý, všechno dobré. Když to není dobré, není to konec.

foto Renata Urbanová

Doma ...

Otevřít těžkou kovanou branku, trochu se zasekává ...

Vklouznout do domácích žabek, pantofle nenosím ....

Nasát vůni málo větrané domácnosti ...

Kocoure, nemotej se pod nohama, upadnu přes tebe, pojď něco ti dám...

Stát ve sprše, ne v té hotelové, ale mojí sprše, použít můj šampon ....

Vidět děti, „ bože matko, jsme fakt rádi .... že jsi doma ....

Nechat si funět do ucha naše nové štěně.... Rozárko, já se na tebe tak těšila...

Probudit se v posteli zalité sluncem, na mém polštáři ...

Máme karanténu, jsme 14 dní doma …

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Život je pro mne jako chůze na kladině. Potřebuji pocit napětí, jestli ji přejdu. Ta možnost, že spadnu, tady vždycky tak trochu existuje. Jde o to, jestli spadnu do bezpečně zóny z malé výšky nebo jestli to bude pád fatální. Ale vždycky je to o tom se zamyslet, jestli mám na tu kladinu nastoupit a jak moc je úzká. Předem to nikdy jistě nevím.

Co vím jistě? Chůze po bezpečném chodníku není nic pro mne. Parkinsonova nemoc mi sama o sobě zužuje onu kladinu.