Parkinsonik je nešika.

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé.

Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený a ostražitý. Chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku…. a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí. Možná právě proto tolik parkinsoniků padá ze schodů. Denně musíme překonat mnoho nástrah a pastí. Jednou z nich jsou knoflíky, čím menší knoflík, tím větší nepřítel.

Ranní pohled do skříně nemám ráda. Nevzrušuje mne jako dřív. Za prvé to znamená, že musím z bezpečí své chýše někam na bojiště. A válečníci před bitvou musí do zbroje. Obléknout si blůzu s knoflíky je pro mne zvlášť po ránu asi stejně obtížné. Jsem netrpělivá a obvykle spěchám. Tedy jak může parkinsonik spěchat… Nějak je přeperu nebo mi někdo pomůže. Občas některý vynechám a mohu začít znovu. V tomhle okamžiku ztrácím trpělivost a blůzu rvu přes hlavu. Dnes není hodna výletu, vezmu si tričko.

V pokročilejší fázi nemoci se bizarně pohybující chameleon mění na lenochoda. V tomto období přicházejí OFF stavy. pohybový aparát je vypnutý. Zatímco je ale lenochod téměř neviditelný vysoko ve větvích stromů, parkinsonik soustředěně stojí u přechodu pro chodce a není schopen udělat krok nebo přešlapuje na místě. Je nepřehlédnutelný.

A potom tetřev hlušec v toku a jeho divoký tanec, při kterém se dvoří samičce. Předsazuje hlavu dopředu a všelijak se uklání, protahuje křídla, roztahuje ocasní pera …., přešlapuje. Hraje všemi barvami. Tak těmto pohybům se v parkinsonické říši říká mimovolní pohyby. K těm dochází obvykle po užití určitých léků, kdy jsou v těle určité látky v nadměrném množství. Dějí se mimo vůli pacienta. Mívala jsem je před operací, ( DBS, o tom později) tančila jsem u kuchyňské linky při mytí nádobí.

Kobra. Tak na tomto elegantním hadovi bych zkusila poukázat na svalové napětí. Pokud se tedy kobra vztyčí a velká část jejího těla se odlepí od země, aby plivla jed, každé svalové vlákno je v napětí.

Kobra je v této pozici s jakousi lehkostí a samozřejmostí.

Nevím, jestli toto někdy pociťují všichni parkinsonici, ale já ho znám poměrně dobře. Pokud je sval v napětí, vykonává práci a pokud vykonává práci, je unavený nebo namožený a bolí. Tělo vydává energii. Po operaci mi napětí povolilo, což bylo úlevné, ale nějak zapomnělo snížit příjem energie, tedy jíst. Ztloustla jsem. Ale důvodů bylo víc.

Obecně k hadům. Ti určitě nemají mimické svaly a tím pádem nemohou měnit výraz obličeje. To se ostatně tvrdí o většině zvířat. Parkinsonici vypadají s malým rozsahem mimických pohybů jako neustále naštvaní. A to má za následek podstatně menší množství vrásek. Asi jediná výhoda.

Dost často nás také okolí považuje za opilce či narkomany. Je to dáno špatnou koordinací pohybů.

Co se týká stavu duše, tak to je průšvih. Stejným mechanismem jako máme nedostatek dopaminu, chybí nám i hormon štěstí - serotonin. Mnoho parkinsoniků včetně mne, navštěvuje psychiatrii. Před nasazením antidepresiv jsem si připadala jako ptáče vypadlé z hnízda, které hladově otvírá zobák a hledá úkryt a teplo pod křídly rodičů - to se týká ptáčete, my hledáme pocit bezpečí a jistoty v náručí svých partnerů. Tedy pokud je ještě máme.

-----------------------------------------------------------------------------

Nevím, jestli tohle některého parkinsonika neurazí ... Snad ne. Jsme na stejné lodi, popsala jsem sama sebe. A že jsme si podobní? Vždycky když si někde na veřejnosti uvědomím, že jsem právě potkala parkiho, mám chuť ho jít obejmout.