Fotografuji, tedy jsem...

Fotografuji od 13ti let, kdy mi táta půjčil fotoaparát a následně zařídil fotokomoru. Tehdy se fotografie vyvolávaly chemickou cestou.

Věnovala jsem tomuto hobby každou volnou chvilku. Po skončení vysoké školy, na stáži ve Francii, nám vykradli auto, já přišla o fotoaparát a na dlouhou dobu i o svého koníčka. Zhruba před 15ti lety mne manžel obdaroval zrcadlovkou a pak mnoha dalšími nezbytnostmi, software, objektivy …

Co fotografuji? Portrét v širším slova smyslu, cestovatelské fotografie, makro … nejsem vyhraněná. Je-li příležitost, prostě mačkám spoušť. Proč fotografuji? Abych zachytila krásu okamžiku, zastavila pohyb, přiblížila mikroprostor, NĚCO sdělila nepřítomným či budoucím, holedbala se před druhými, sdílela s blízkými.... Tak nějak. Občas mám dojem (viz. poznámka výše - holedbala se před druhými), že se fotografie zdařila a je krásnější než realita. A to jsem pak opravdu pyšná.

Pravdou je, že Parkinsonova choroba poněkud komplikuje pořizování snímku. Třesoucí se ruka není to pravé ořechové, rozhodně neudržím ostrost snímku na uzdě při čase 1/80 s jako někteří mí kolegové.

Profesí jsem účetní, duší fotograf. Jakýmsi mottem mého života je

FOTOGRAFUJI, TEDY JSEM.

Za to, že mohu fotografovat, tedy děkuji

tátovi, protože mne k fotografování přivedl,

mužovi, protože mne podporuje,

synům, protože mého koníčka chápou a tolerují.