15 let s Parkinsonovou nemocí

Před 15ti lety zazněla celkem drsně z úst neuroložky na pracovišti dobré pověsti věta: „ Máte jen Parkinsonovu nemoc, na tu se neumírá…“

Z ordinace jsem vyšla se slzami v očích a s prosbou: potřebuji trochu času, abych mohla dopřát svým synům bezstarostné dospívání. Jestli bylo jejich dospívání bezstarostné, nevím. Staršímu je dnes 30, mladšímu 25 let. Ale vyrostli z nich slušní lidé, osobnosti. A to je pro mne důležité.

Dostala jsem oněch vyprošených pár let aktivního života, vyrostli nejen kluci, ale batolí se tu už vnoučata a ještě pořád se celkem hýbu, ještě nenastala situace, že mne vezli na invalidním vozíku do zoo. Vezla jsem vnučku v kočárku. Já ji , ne ona mne. Budoucnost vypadá hůř v našich představách. Tak ještě jednou opakuji: nepředstavujte si ji. Nechte plynout čas a užijte si každý den a každou chvíli. Užívejte si své blízké. Ať máte jakoukoli svízelnou diagnózu.

Co by se stalo, kdybych před patnácti lety nezvedla hlavu a nezačala zase žít? Promarnila bych velký kus svého bytí. Zbytečně. Mohla jsem se zaseknout v sebelítostné póze a klást si otázky.

„Proč zrovna já?“

„Proč zrovna teď?“

Jasně, projevy Parkinsonovy choroby jsou velmi individuální, u každého pacienta postupuje choroba jinou rychlostí, já jsem ale přesvědčená, že pozitivní nastavení mého milého, byť nemocného mozku je prostě prospěšné. Že mi pomáhají antidepresiva? To je pravda a co? Život je zkrátka boj, ale baví mne.

Tak to je v kostce všechno. Že je toho moc? Je.

„Je tě hodně“. Říká můj muž někdy s unaveným povzdechem, jindy s obdivem. Tak si vyberte.