Šedesátníci v práci? A že by něco nezvládli?

Tihle lidi přežili fax, Windows 95 a výchovu puberťáků, mají přehled a zkušenosti, které by junior googlil měsíc. A taky nadhled a nemusí dělat kariéru přes mrtvoly. Hypotéka splacená, vnoučata na víkend. Prostě happy generace.

Šedesát není konec. Šedesát je restart.

Dnešní šedesátníci?
Mají kde bydlet, mají našetřeno, zdraví (většinou) drží, a vnoučata jsou pro radost – ne pro celodenní hlídání. A hlavně mají přehled a chuť být ještě u něčeho, co má smysl.

Nejsou unavení, nejsou ztracení v technologiích a rozhodně nečekají na lavičce na důchod.

Pracují. Ne proto, že musí – ale protože můžou. A protože vědí, že mají co nabídnout.

Co nabízejí?

• Zkušenosti, které si junior vygooglí za dva dny a stejně mu to nebude sedět do kontextu.
• Nadhled, protože už zažili leccos – i šéfa, co řval, i šéfa, co brečel.
• Loajalitu. Ne proto, že musí, ale protože chtějí být součástí něčeho, čemu věří.

A navíc – když je necháte – mají často zatraceně ostrý humor, který rozproudí i tu nejunavenější poradu.

Jasně, že nic není zadarmo.

Šedesátník taky musí sednout k grafům, tabulkám a prezentacím.
Jo, občas si zanadává, ale... děti nám doma už nepláčou, takže tomu můžeme věnovat pár večerů.
Jasně, je potřeba se udržovat v kondici – i když se nám nechce. A mně se skoro nikdy nechce. Víte, co nejvíc miluju na ježdění na kole? Tu radost, když z něj slezu.

A sladké? Prostě se nemůžu cpát sladkým, jen proto že na něj mám chuť a peníze. Chci ještě pár aktivních let a ne nadváhu, cukrovku a vysoký cholesterol. Ale osobně budu považovat za jeden z největších úspěchů vědy, až bude mít rýžový chlebíček 4 kalorie a bude chutnat jako svíčková nebo pařížský dort.

Jasně, není práce jako práce.

Je rozdíl mezi kanceláří a prací rukama. Já si můžu sednout k počítači, ale můj manžel je klempíř.

Tloušťka ho sice – na rozdíl ode mě – netrápí, zato si občas říkáme: „Co když za pár let už ty střechy nedá?“ Je šikovný, tak snad si najde práci na zemi a nějak to zvládneme.

Dnešní šedesátníci vědí, kdo jsou.

A to je něco, co na pracovním trhu chybí čím dál víc. Nehledají kariérní vrcholy, neženou se za každou změnou, ale když jim dáte prostor – odvedou kus dobré práce.

Šedesát je nových čtyřicet.
Jen se splacenou hypotékou, lepším kávovarem a větším smyslem pro humor.

Firmy by se měly přestat bát věku a začít se dívat na hodnotu.

Šedesátníci by měli přestat říkat „já na to nejsem“ a občas to prostě zkusit.

A všichni by měli přestat předpokládat „co staří chtějí nebo nechtějí“.