Nejsem boomer ani husákovo dítě. Jen už přes čtyřicet let tancuji na stejné písničky.

Moje máma mě stále umí usadit, syn se „asi omylem“ oženil, vnoučata mají dort s jednorožcem a já si generuji QR kódy. A víte co? V každé generaci se dá něco milovat i když jim občas nerozumím.

Nevím proč, ale to věčné škatulkování mi leze krkem. Proč se starší lidé pořád líčí jako slabí, zranitelní a technologicky bezmocní? Moje mamka mě dokáže srovnat kdykoli – stačí, že se jí na mě něco málo nezdá. Jezdí na dovolené, chodí na nehty a rozhodně netrpí představou, že by se měla nechat někde napálit.

A můj třicetiletý syn? Ten si pořídil pár titulů, dvě děti a manželku. Zdá se, že mu uniklo, že jeho generace prý dává přednost volným vztahům bez závazků. No, tak se asi snacha vdala omylem.

Jasně že vidím, že se svět mění. Děti občas mluví jazykem, kterému na první dobrou nerozumím – ale stejně tak moje babička používala zvláštní výrazy. Každá generace má svůj slovník.

Všechna moje vnoučata měla k prvním narozeninám „birthday party“. Tematická výzdoba, balónky, dort s jednorožcem. A já si říkám – nenaděla by stejnou parádu i obyčejná procházka s ukazováním na všechno kolem. Věta: „Podívej, tam je pejsek, a pejsek dělá haf haf“, má svoje kouzlo. Ale dobře, kelímky a papírové talířky s jednorožcem taky nejsou k zahození (teda jsou, ale až po oslavě).

Chtěla jsem říct, že jiné generace mi přijdou fajn. A hlavně jsem zjistila, že se od nich pořád mám co učit. Nejen jak plést svetry nebo sdílet odkaz na recept na tikka masalu.

Generace se mění, ale touha po lásce, pochopení a dortu k narozeninám zůstává stejná. A to je, myslím, dost dobrý důvod k tomu, abychom se měli rádi, místo abychom se škatulkovali.