Útěk z Dublinu

Někdo tu krásně hraje na saxofon. V přeplněných barech teče proudem Guinness. Míjím skupinku asi dvaceti prostitutek s šerpami "Hen Party". Bezdomovocům na pěší promenádě rozdávají polévku. Prší. Jsem v Dublinu.  

Do Dublinu přilétám před setměním. Využívám autobus Airlink Expres a za 6 EUR frčím nejrychlejší cestou do centra. Ubytování mám totiž přímo v části Temple Bar, kde to teď večer nejvíc žije. Nevím, kam se dívat dřív. Na kamenné kostely, tradiční bary nebo netradičně oděné slečny. Je mi jasné, že v hotelu jen zaparkuji kufr a půjdu se ještě chvíli projít do ulic. Toto město mě zaujalo.

Snad nikde jsem neviděla takovou koncentraci barů a hospod. Všude svítí nápisy Guinness nebo Jameson a o zákazníky nemají nouzi. Pivo tu teče proudem a pokud jsem vůbec měla možnost zahlédnout bar, je ho pěkný výběr. 20 píp v řadě, není výjimkou. Taky jsem nikde neviděla tolik pouličních umělců. Od dvou dětských houslistů, přes písničkáře až po celé kapely. Ale žádní šumaři, co by vás z nich po chvíli bolela hlava. Šlapalo jim to všem úžasně a krásně doplňovali atmosféru města, kde se večer nespí.

Do toho se davem proplétají skupiny holek, buď všechny v růžovém nebo převlečené za prostitutky nebo prostě nějak výstředně oblečené, ozdobené šerpami, čelenkami, stuhami s nápisem “Hen party” - doslova “slepičí párty” - což je nevěstina rozlučka se svobodou. Kdyby to byla jedna skupinka, ale já jich za hodinu viděla nejmíň pět. Rozjařených, zpívajících a už i trochu opilých.
Co mě ještě zaujalo, tak kolik je zde bezdomovců. Mladých, místních, ne uprchlíků. Sice si nestelou na matracích před vchody do luxusních obchodů, jako třeba v Tel Avivu, ale rozhodně se nikam neukrývají. Spí na hlavních třídách, ve výklencích obchodů, zabalení do spacáků. Na vyhlášené pěší zóně Grafton Street stála v devět večer dodávka a rozdávala jim teplé jídlo. To jsem taky jinde neviděla. Takže takto mě překvapil Dublin.

Kolem desáté večer jsem se raději přece jen odebrala na hotel. Jaksi se začínaly stírat rozdíly mezi bezdomovci a unavenými návštěvníky barů.
Můj hotel Central sem zapadal. Stará budova, uvnitř zrenovovaná, starožitné vybavení a tak jsem konečně měla možnost vyzkoušet dnes už historickou záležitost - oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu. Respektive horkou a ledovou. K tomu, abyste se umyli, musíte zacpat umyvadlo, smíchat si vodu z obou kohoutků a v tomto bazénku si pak umýt ruce. Zajímavé, ale hodně nepraktické.

Po ne moc vydařené noci (dřevěná netěsnící okna do ulice) jsem se probudila do deště. To se dalo v Irsku čekat. Jsem vlastně docela ráda, že ho poznám v jeho obvyklé podobě. Tato radost mě opouští krátce poté, co bojuji s deštníkem, těžkým foťákem, šátkem kolem krku a promočenýma botama. Toto je první země, kde mi dává holínková móda smysl. Navíc, atmosféra včerejšího večera se úplně vytratila. Když nepočítám sem tam skupinu japonských turistů, na ulici není nikdo. Občas vyleze z některého z barů slečna, o které se mohu jen domýšlet, zda končí Hen party nebo pracovní směnu.

Procházím Dublinský hrad, který zde stojí již od 13. století. Na jeho nádvoří stojí pár soch z písku, což je vzhledem k téměř neustálému dešti s podivem.

Další zastávkou byla Katedrála sv. Patrika. Největší kostel v Irsku. Dovnitř se šlo za poplatek, což tradičně u církevních památek (až na výjimky) bojkotuji. A tak jsem si prohlédla přilehlou zahradu :)

Dalších velkých cílů jsem ve městě neměla, tak jsem jen tak chodila, nakukovala a prohlížela, co mě zrovna zaujalo.

Kolem jedenácté dopoledne jsem si vzpomněla, že mám hlad, že jsem vlastně nesnídala. Naštěstí Dublin je město dlouhých nocí, tudíž snídaňové bary jsou zde otevřeny po celý den. Sice to není moc dlouho co už zase jím občas maso, ale tady si přece musím dát klasickou místní snídani.

Celá promočená jsem přišla před polednem do hotelu. Vyměnit ponožky, vzít kufr a vydat se na další procházku do deště. Chtěla jsem se pomalu přesunout směrem k vlakovému nádraží a cestou pozorovat město. Jenže byl tu ten déšť. Teď už jsem z něj tak nadšená nebyla. Šermovat deštníkem, vézt přitom kufr, přes rameno mít tašku a chtít něco vyfotit nejlépe tak, aby na objektivu nebyly kapky a na fotkách záběry deštníku, je v jedné osobě takřka nemožné. Chtít se ještě k tomu podívat do některého z kostelů, je pak logistický oříšek. Přece jen se mi to alespoň jednou podařilo, ale víc už jsem to nezkoušela. Zřjemě při zaklapávání deštníku jsem si rozřízla prst a zjistila jsem to až když jsem k oku přikládala foťák s krvavou rukou. To mi ještě scházelo.

V suchu kostela jsem si alespoň mohla vytáhnout mapu. Z té jsem zjistila, že mám střed města projitý, na nádraží mi to bude trvat tak půl hodiny a volného času mám hodin skoro pět. Co budu v tom dešti a s kufrem dělat? Rozhodla jsem se ještě podívat se, kde se vyrábí Guinness. Tento výlet okolo rozlehlé továrny na pivo mě ale stál poslední zbytky sil a trpělivosti. Co jsem taky čekala, když se ho denně vypije na celém světě 10 milionů sklenic.

Než jsem celý areál obešla, byla jsem mokrá na kost. Navíc s kufrem jsem se ani nemohla podívat dovnitř. Byla to taková neutěšená vycházka zakončená putováním v dešti s kufrem směrem k nádraží, po liduprázdných ulicích, kde už Dublin nebyl takovou výstavní síní, barů v turistickém stylu ubylo, obyčejných hospod přibylo a mně už se tu nechtělo chodit ani minutu navíc.

Na nádraží jsem došla víc než tři hodiny před odjezdem mého vlaku. Pár laviček v průvanu vůbec nelákalo k posezení. Naštěstí jsem si všimla, že na jedné koleji stojí vlak do Corku. Do odjezdu zbývalo 10 minut. Rychle na informace, odtam na výdejnu lístků, zaplatit 10 EUR za změnu jízdenky a utíkat přes perony do suchého vlaku, který mě odveze 250 km na jih, do suchého hotelového pokoje. Za těch 10 éček mi to stojí. Sotva jsem dosedla na sedadlo, vlak se dal do pohybu. V hlavě mi hlodá výčitka, že jsem si měla ten čas přece jen ještě nějak užít, ale pohled na moje promočené boty mě ujišťuje, že to bylo dobré rozhodnutí. Příště do Dublinu s holínkami, pršipláštěm a nepromokavým kloboukem, jako nosí místní. Ale i tak to stálo za to … A pracovní část cesty může začít :)

A krajina cestou do Corku? Zeleno. Pastviny, krávy, ovce, pořád dokola. V přírodnějším stylu než 3D animace v Holandsku :) Ale po hodině to už začíná být trochu jednotvárné. Občas vesnice, kde je jeden dům jak druhý. Stejný design, stejná barva. Když ne celá vesnice, tak alespoň její části jsou posety stejnými domky. Takový opačný extrém našich novodobých satelitních městeček.

A ještě pohled z letadla ...