Tak nějak dušičkově

K tomuto podzimnímu času samozřejmě patří Dušičky, Svátek všech svatých. Je tomu tak u mne, jako i u mnoha jiných.

A tak jsem byla samozřejmě na hřbitově. Jako tolik jiných.

A vzpomínala. Jako tak mnozí.

Nejen na mrtvé rodiče, prarodiče, přátelé a známé a letos i švagra. A na hrobech všech těch "mých" zemřelých jsem jako každoročně rozsvítila svíčky.

A pak - jako každoročně a jak je to u nás tradicí, šla jsem se svíčkou "na vojáky".

Je třeba říci, že pocházím z východního koutu naší republiky, z části země zvané Hlučínsko, která má za sebou opravdu rozporuplnou minulost. Patří k ní také fakt, že naší předkové - například oba mí dědové a strýcové i tchán - bojovali ve druhé světové válce na té nejméně vhodné straně - byli vojáky německé armády. Protože jsme tady v tomto koutu země prostě tehdy (a to již dosti dlouhou dobu) byli Němci. Protože nenarukovat znamenalo podepsat si rozsudek smrti.

Jako malá jsem dost dobře nechápala, kdo tehdy tu hroznou válku vyhrál a kdo prohrál. Jako dítě jsem šokovala soudružku učitelku v první třídě - soudružka přišla odkudsi z Čech a vůbec neznala místní poměry - když jsem donesla do školy fotografii dědy v německé uniformě. No ale ona nás tehdy vyzvala, abychom přinesli fotografie svých dědečků, pokud některý z nich bojoval ve válce. Nu - bojovali v podstatě všichni, jen mí spolužáci sdělili výzvu soudružky učitelky doma - a rodiče jim žádnou fotku nesvěřili. Já - dítě samostatné - jsem fotku prostě doma vzala z alba a donesla do školy.

Nu - a k těm Dušičkám. Všichni z naší vesnice měli takové vojáky a mnozí měli padlé příbuzné, či příbuzné nezvěstné. Když se fronta tehdy přiblížila až k naší vesnici a byly zde svedeny kruté boje, byli padlí němečtí vojáci pohřbeni v hromadném hrobě u zadní zdi hřbitova. A místní občané si tento hrob přivlastnili jako vzpomínku na své kdesi tam v dálce padlé.

Jenže - jít k hrobu německých vojáků, to se bývalému režimu jaksi nehodilo a nelíbilo. Byla dokonce léta, kdy soudruh předseda a soudruh tajemník stáli opodál a snažili se zapsat, kdo ze vsi o Dušičkách k tomuto hrobu přišel. Jenže pak toho nechali. Protože přišli všichni.

Byl v tom tehdy jakýsi vzdor a protest a možná pocit sounáležitosti - všichni občané vždy po návštěvě svých hrobů šli "na vojáky". Jejich hrob vždy svítil nejvíce. Přímo zářil.

Svítí dodnes. Ale možná protože pamětníků ubývá a protože už se to smí, svítí poněkud méně. Už tak nezáří.

A tak mi to připomnělo pokrytectví a nechutnost bývalého režimu, který se nezastavil ani před památkou zesnulých.

A také mi to připomnělo, že lidé mají krátkou paměť.