Letní vzpomínání III - Západ
Jeli jsme s manželem vlakem, jak jinak. Přes Rakousko do Itálie. Věděli jsme, že nám doma lžou. Viděli jsme samozřejmě nějaké filmy, ve kterých se dalo tušit, jak to v nesocialistickém světě vypadá. Měli jsme i nějaké informace od příbuzných a přátel.
Přesto to byl neskutečný kulturní a společenský šok.
Dnes už je to úsměvné, ale prvním šokem byla návštěva supermarketu ve Vídni, kde jsme měli celý den volno před přestupem na další rychlík. Stáli jsme v tom veleobchodě doslova nacpaném zbožím všeho druhu a ztratili řeč. U nás na vsi sice už také místo pultového prodeje zavedla Jednota samoobsluhu - ale tohle? Chodili jsme tam a dívali se a dívali. Jako správní šetřiví čeští turisté jsme měli s sebou paštiky, potřebovali jsme koupit chleba. V oddělení pečiva jsme procházeli kolem řady baleného i nebaleného pečiva - u nás byl v té době k dostání jen tzv. předpek, tedy pečivo pečené o den dřív. Vybírali jsme podle ceny a vybrali velmi levný balený chléb. A pak jsme ho jedli schovaní na zastrčené lavičce v parku. A když jsme ho dojedli, a byl dobrý, hrála jsem si s jeho obalem a teprve tehdy zjistila, že je na něm nápis "Fur unsere liebe Tierfreunde" - Pro naše milé zvířecí přátelé. Byl to chleba pro psy. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. Rozesmáli jsme se.
V Benátkách další překvapení. Na schodech před nádražím se válel opilý bezdomovec s poloprázdnou lahví v ruce. Johny Walker. Můj muž trpce konstatoval, že on jako socialistický inženýr tuhle whisky ještě neochutnal.
Hned u toho nádraží byl také stánek s ovocem. A měli tam trsy banánů. Nejedla jsem banán asi dva roky a rozhodla se jeden si koupit. Taková exotická lahůdka. Prodavač se zatvářil poněkud překvapeně, když jsem požádala o jeden banán. - Jeden? ujišťoval se. Přisvědčila jsem. - Odkud jste, paní? - Řekla jsem, že z České republiky. Chvilku se na mne díval, pak utrhl z trsu nádherný veliký banán a podal mi jej. - To je pro vás, řekl mi. A peníze odmítl. Nevěřícně jsem se na něj usmívala.
Na náměstí San Marco jsme si sedli hned do první kavárny a objednali si kávu. Ať to stojí, co to stojí. Po přepočtu jsme konstatovali, že to je nejdražší káva našeho života. A přišli jsme skoro o třetinu peněz, které jsme s sebou měli. (O dvacet let později jsem na tomto náměstí stála s naším synem a s průvodkyní, která nám vyprávěla o zdejších památkách. V jednu chvíli ukázala na onu kavárnu a řekla: V Benátkách je obecně hodně draho. Ale tato stylová historická kavárna je vůbec nejdražší v celém městě. Tady si rozhodně kafe nedávejte. - Už se stalo, řekla jsem synovi. Tady jsme s taťkou tehdy seděli.) Poněkud nás tehdy nenapadlo, že v různých podnicích mají i různé ceny a že je možná někde jinde levněji. Byli jsme zblblí socialistickým rovnostářstvím.
Z Benátek jsme jeli vlakem do Milána za přáteli, které jsme zatím znali jen z dopisů. Vlak najednou v poli zastavil. A stál. A stál. Můj poměrně netrpělivý muž trval na tom, ať se zeptám, co se děje. Mluvila jsem trochu italsky, ale nijak dokonale. Odpověď Itala z našeho kupé si pamatuji dodnes. Sciopero - řekl. Nevěděla jsem, co to je, ale naštěstí jsem měla s sebou slovník. Stávka. Panebože - stávka. Tu jsme znali jen z hodin dějepisu, jak dělníci stávkovali a kapitalisté do nich stříleli. Italové ale zůstali v naprostém klidu. Spolucestující mi vysvětlil, že strojvůdce stávkuje, poněvadž žádá zvýšení platu. A když mu nepřidají, to tady jako strávíme celou dovolenou? Onen strojvůdce stál opřený o lokomotivu a kouřil. Pak přijelo auto, z něj vystoupili pánové v oblecích, chvilku se dohadovali - a pak se jelo dál. Sice se zpožděním, ale jelo. Zda mu přidali nebo kolik, nevím.
Přátelé v Miláně byli v našem věku, byli také vysokoškolsky vzdělaní, měli také jedno dítě - jako my. Tím podobnost končí. Měli lepší byt, lepší vybavení, lepší auto (tedy my tehdy neměli žádné) a zažili jsme spolu spoustu zajímavých momentů. Vyberu jen několik. (Pominu například, že jsme hned první večer neuměli pustit vodu bezdotykovými bateriemi.)
Seděli jsme u nich na gauči a sledovali televizi. - Zeptej se ho, kolik mají programů, děl můj muž. Zeptala jsem se Domenica, kolik mají televizních programů. Zamyslel se a pak řekl - něco kolem stovky. Měli satelit, to jsme nevěděli ani neznali. Mlčky jsme na něj koukali. To není možné. Domenico se zeptal, kolik programů máme my. - Due. Dva. řekla jsem. Teď zase koukal on. A pak se pro jistotu zeptal znovu, nebyl si jist, zda jsem mu správně rozuměla. A kamkoli jsme tehdy přišli na návštěvu, a vodil nás k přátelům a příbuzným neustále, vždy nás představoval: To jsou mí přátelé z Čech. Mají dva televizní programy. Dva.
Zítra pojedeme do centra Milána, oznámil u snídaně Domenico. Metrem. - Metrem? Vyděsila jsem se. Krátce předtím jsem viděla film Bandité v Miláně. Zpitomělá tímto filmem a socialistickou propagandou chtěla jsem Domenicovi vysvětlit, že nemůžeme jet metrem, neb se tam střílí. A já mám doma malé dítě. Naštěstí jsem to neuměla italsky vysvětlit, takže se jelo. V metru byli všichni lidé zcela v klidu a většinou si hráli s dvouletým synkem Domenica. Střelba veškerá žádná.
V Miláně nás Domenico vzal na náíkupní třídu Vittorio Emanuele - ta nejluxusnější a nejdražší v Miláně. Chodili jsme po vykládané mramorové dlažbě pod prosklennými střechami a zírali na obchody věhlasných značek. A Domenico s manželkou se na nás koukali trochu udiveně a pak se Domenico zeptal, jestli se mi tu skutečně nic nelíbí. Jeho otázku jsme nechápala. - Tak proč si nic nekoupíte? zeptal se. A tak jsem ho vzala bokem a špatnou italštinou a trochu lepší španělštinou jsem tomuto Italovi vysvětlovala, co je to devizový příslib. A že si nic tady ani zdaleka nemohu dovolit koupit. A že v podstatě nemáme žádné peníze. - Zíral na mne a pak se mi omluvil, ačkoli neměl za co.
Hned na začátku té luxusní třídy byl tehdy obchod s lampami všeho druhu. A ve výloze měli překrásnou olejovou lampu v antickém stylu, pozlacenou, s bílou mramorovou soškou. Koukala jsem na tu krásu a hlasitě ji pochválila. Byla samozřejmě zdaleka nad naše finanční možnosti.
A když jsme se poslední večer loučili, donesl Domenico velkou krabici - že to je dárek pro nás. Koupil nám tu lampu. Nevěřili jsme svým očím. Dodnes stojí v obývacím pokoji, i když už není funkční.
Ale možná více než všechno to materiálno nás uváděla v úžas jiná věc. Pohoda, klid a usměvavost obyvatel. Ti lidé tam byli přátelští, nebáli se mluvit nahlas o čemkoli, zcela samozřejmě vyslovovali své názory. Žili svobodně a vůbec si to neuvědomovali. My jsme byli tak nějak zdrženliví, bázliví, nejistí. To nás trápilo nejvíc.
Ani na vteřinu jsme neuvažovali o tom, že bychom tam tehdy zůstali. Doma jsme měli malou holčičku. A také rodiče.
Ale po návratu jsme o tom uvažovali často a znovu a znovu.
Naštěstí už zbývaly jen dva roky.
Renata Pospiechová
Dovolená
Tak máme zase září - prázdniny pryč, dovolená skončila. Po všech zrušených zahraničních zájezdech a dovolených z minulých let jsem se letos rozhodla pro Česko.
Renata Pospiechová
A válka trvá
Když začala válka na Ukrajině a pominul prvotní šok, konstatovala jsem, že nejhorší je, že si časem zvykneme. A je to tady. Zvykli jsme si.
Renata Pospiechová
Rusové a Rusko, co také jiného?
Bylo mi osm, když mě probudila matka a hlasem plným slz řekla - Rusi přišli, bude válka. Patří to k nejsilnějším vzpomínkám mého dětství. Venku chodili lidé s vozíky do obchodu pro mouku, rýži a jiné potraviny.
Renata Pospiechová
Moje devadesátky
Nedávno v televizi skončil poměrně úspěšný detektivní seriál s názvem Devadesátky. Hodně lidí jej sledovalo, mnoho se o něm diskutovalo, bylo vydáno nemálo článků. Nedívala jsem se.
Renata Pospiechová
Štědrý den
Trocha nostalgie - máme po Třech králích, takže Vánoce definitivně skončily. A Vánoce - to je především Štědrý den.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Demonstrace v Tbilisi pokračují. Premiér odvolal návštěvu Spojených států
Gruzínská policie začala zatýkat demonstranty, kteří i ve čtvrtek pokračovali v metropoli Tbilisi v...
Izrael zasáhl budovu bezpečnostních sil v Damašku, osm vojáků utrpělo zranění
Při izraelském vzdušném úderu byla ve čtvrtek večer zasažena budova syrských bezpečnostních sil na...
Záplavy na jihu Brazílie si vyžádaly desítky obětí, přehradám hrozí kolaps
Rozsáhlé záplavy, které v těchto dnech sužují jih Brazílie, mají nejméně 29 obětí. Dalších 60 lidí...
Soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, na které uhořelo 34 lidí
Americký soud poslal na čtyři roky do vězení kapitána lodi, při jejímž požáru zahynulo v roce 2019...
Chata v nádherném místě - Jizerské hory
Lučany nad Nisou - Horní Maxov, okres Jablonec nad Nisou
3 700 000 Kč
- Počet článků 243
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 789x