Já a ON

Nejsem historička umění ani nijak jinak v umění či jeho dějinách vzdělaná. Jen prostě vnímám, jsem ovlivňována a někdy stojím v němém úžasu.  Například takový Michelangelo Buonarroti.

Jeho dílo je nepřeberné a člověk nechápe, jak mohl všechno stihnout - měl přece také jen jeden život. Chci se zastavit u toho, co zaujalo mne.

Davida jsem poprvé viděla jako většina lidí na náměstí ve Florencii, stojí a  dívá se na davy kolem sebe, kdekdo se s ním fotografuje. Je nádherný. Ale jeho skutečná nádhera vynikne, až když se vydáte do Galerie Akademie - protože tam je originál. Projdete několika sály s mnoha uměleckými díly, která ale bohužel téměř nikoho nezajímají. Protože všichni chtějí vidět jeho. Originál Davida. Stojí v okrouhlém sále, takže si ho můžete obejít kolem dokola. A ne dívat se, zírat. Tohle je on. Michelangelo viděl podélný kus mramoru, ale on neviděl kámen - viděl v něm už své dílo. Na tuhle sochu sahal, hladil ji svými prsty, sekal dlátem - tak dohladka, že se tají dech. David by mohl sestoupit z podstavce a odejít středem, tak je životný - kdyby neměl ty prázdné oči. Ta socha je vtělená krása.

Obraz Svatá rodina - originál je možno vidět v Galleria Uffizi ve Florencii. Není příliš velký, ale ihned zaujme - jde o kruhovou malbu, v níž poměrně dost starý Josef podává přes rameno mladé Marii baculatého Ježíška. Neobvyklá kompozice - Marie se otáčí přes rameno a bere si dítě do náruče. Úplně jiná Madona než všechny ostatní. Taková polidštělá.

Sixtínská kaple v Ŕímě a její strop vymalovaný tímto Mistrem, tady scházejí slova. Chtělo by se lehnout si na zem a hledět a pozorovat a vnímat, což ale samozřejmě není možné. Takže člověk jen naklání hlavu a hledí vzhůru a má pocit něčeho až nadlidského. Tohle přece nemohl namalovat jeden člověk - tolik postav, tolik pohybu, tolik témat. A k tomu všemu v čele kaple Poslední soud - opět neuchopitelné. A tak se soustředíte jen na detaily - jakým je například slavné a všeobecně známé Stvoření Adama - či spíše jeho malinká část - ten motiv, kdy ruka Boha vdechuje život ruce Adama. Ty ruce se nedotýkají, jen prsty naznačují spojení. Spojení věčné. Bůh a člověk.

Chrám svatého Petra v Římě je samotný dílem tohoto Mistra, stejně jako další stavby. Minimálně kupole musí nadchnout, údajně se Michelangelo inspiroval v Pantheonu. Otevřená náruč celého náměstí a kupole - ne vzpínající se k nebi, spíš podpírající nebe - jsou svědectvím Mistrovy geniality. Do tohoto chrámu jsem už vstoupila více než desetkrát - a vždy začínám zleva. Projdu ten prostor, pomalu, kochám se detaily a vím, že to nejlepší, ten vrchol všeho, mne čeká na konci. Protože téměř u východu z chrámu, který celý obejdete, stojíte před sochou soch. Michelangelova Pieta. Mramor tu jako by padá v nařaseném rouchu Matky, která drží v náručí mrtvého syna. Její bohaté roucho mu poskytuje útěchu a ochranu. Maria je mladá, mladinká, téměř mladší než její zesnulý syn. Má neuvěřitelně půvabnou tvář plnou bolesti i něhy. Člověk téměř nedýchá, protože toto dílo neoslovuje, toto dílo naplňuje. Opět nevěříte, že tohle vytesal člověk, že tohle dokázal. Byl tehdy mladý, téměř jako jeho Madona. Mne osobně velice zasahuje levá ruka Marie - její gesto, které jako by se odevzdávalo, vyjadřuje bolest a neschopnost pomoci i pochopit - držím v náručí svého syna. A on je mrtev.

Nedá se samozřejmě hodnotit, které Michelangelovo dílo je nejlepší, nejcennější. Každé je jiné a každý si najde to své.

Přes všechno výše uvedené mám ale já své dva privátní vrcholy - a kdykoli jsem v Římě, spěchám k nim.

Tím prvním je socha Ježíše s křížem v chrámu Santa Maria sopra Minerva. Stojí kousek od oltáře. Ježíš drží kříž, nebo přesněji řečeno se o něj tak trochu ležérně opírá. Jde údajně o výjev po vzkříšení. To vysvětluje ten nadhled. Ježíš se opírá o kříž a dívá se trochu bokem. Má takový lehce pobavený výraz - no tak se podívejte, tady jsem já, tady kříž, nafoťte si mne a já půjdu. Kříž je o dost větší než Ježíš, přesto dominantou je dokonalá Ježíšova postava, uhlazený mramor, uvěřitelné tělo. Čistá krása. 

A ten druhý "můj" Michelangelo, tím je chrám Santa Maria degli Angeli. To přijdete ke stavbě, která zvenčí vypadá trochu jako ruina - jde o pozůstatky Diokleciánových lázní z doby antického Říma. A vejdete dovnitř - a před vámi se rozprostře chrám. Michelangelo - architekt tu dokonale využil pozůstatky antické stavby a vkomponoval do ní křesťanský chrám s nepravidelným půdorysem, mohutnými antickými sloupy, světlem, které proniká starobylými okny, podlahou z dlažby dýchající věky. Řím má stovky kostelů - ale pro mne je tenhle ten pravý. Tady cítím nadpozemsko.

Jak mohl být jeden a tentýž člověk nadán tolika dary? 

Architekt, stavitel, malíř, ale i spisovatel.

Michelangelo Buonarroti.

Narozen 6. 3. 1475 - před 546 lety.

A stále živý