Přání .....

Často jsou ty nejdokonalejší myšlenky, nejdokonalejší věci obsaženy v těch úplně nejobyčejnějších nápadech, nejobyčejnějších příbězích a zážitcích. V myšlenkových procesech lezu někdy po Everestu nejdokonalejších iluzí, abych pak znovu klesla do údolí úplně obyčejných prostých zážitků a poznání. A tak mě potěšilo jedno přání, které ač bylo k mým narozeninám, bylo absolutně netypické jako je netypický, nestandardně založený člověk, který mi je napsal.  A protože pocházíme z Horní Lhoty u Luhačovic, poslal mi to, co si jednoho dne napsal ve Lhotě v obecní škole.... aby mi vlastně připomněl, že někdy není třeba šplhat až na ten pomyslný Everest....a já z toho cítím tu prostotu obyčejného a přitom vlastně moudrého.... a jsem ráda, že tam někde na Valašsku ty kořeny jsou, je to krásná, ikdyž pro mě trochu smutná země.....

OBECNÁ ŠKOLA - HORNÍ LHOTA U LUHAČOVIC
Motto : V DĚTSTVÍ SE ČLOVĚK UČÍ CHODIT, V DOSPĚLOSTI HLEDÁ CÍL, ZA KTERÝM BY ŠEL.
Krédo : VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT O TOM, JAK ŽÍT, CO DĚLAT A JAK VŮBEC BÝT, JSEM SE NAUČIL UŽ V OBECNÉ ŠKOLE.
MOUDROST MĚ NEČEKÁ NA VRCHOLU HORY POSTGRADUÁL, ALE NA PÍSKOVIŠTI V MATEŘSKÉ ŠKOLE.
TAM JSEM SE NAUČIL :
* O VŠECHNO SE ROZDĚLIT
* HRAJ FÉR
* NIKOHO NEBIJ
* VRACEJ VĚCI TAM, KDES JE NAŠEL
* UKLÍZEJ PO SOBĚ
* NEBER SI NIC, CO TI NEPATŘÍ
* KDYŽ NĚKOMU UBLÍŽÍŠ, ŘEKNI PROMIŇ
* PŘED JÍDLEM SI UMYJ RUCE
* SPLACHUJ A UDRŽUJ PO SOBĚ ČISTO
* ŽIJ VYROVNANĚ - TROCHU SE UČ A TROCHU PŘEMÝŠLEJ, KAŽDÝ DEN si TROCHU MALUJ, TANCUJ, ZPÍVEJ,
HRAJ SI A PRACUJ POHROMADĚ
* KAŽDÝ DEN ODPOLEDNE SI ZDŘÍMNI
* KDYŽ VYRAZÍŠ DO SVĚTA, DÁVEJ POZOR NA AUTA, CHYTNI NĚKOHO ZA RUKU A S OSTATNÍMI SE DRŽ 
* ZLATÉ RYBIČKY, KŘEČCI A BÍLÉ MYŠKY, DOKONCE I SEMÍNKO V ZEMI - VŠICHNI UMROU. MY TAKÉ
* A NIKDY NEZAPOMEŇ NA PRVNÍ SLOVO, KTERÉ SES NAUČIL - DÍVEJ SE
VŠECHNO, CO POTŘEBUJEŠ ZNÁT, TAM NĚKDE JE - EKOLOGIE, PRÁVO, ROVNOST, ROZUMNÝ A ZBOŽNÝ ŽIVOT

Zvláštní, kolikrát v životě se mi stalo něco, o čem bych předtím řekla, že to nikdy... odpíraný věci, věci, který pozorujeme u druhých s chladnou lhostejností s tím, že nás se to netýká. A mockrát se mi stalo, že právě mne se to za čas týkalo v první linii. Od té doby neříkám nikdy...netoužím po hoře Postgraduálu, protože to reálný je tady a teď. Poznání, pochopení, důsledky a následky. To všechno už tady bylo a je....a je to tak vlastně dobře. V tomto miluji leden, měsíc rozjímání a noření se sama do sebe...uháním autobusem chladnou krajinou a v hlavě se mi rojí stovky myšlenek, který zpracovávám. A jednou je dám všechny dohromady. Teď ještě ne, mozaika ještě nezapadá, střípky příběhů se jen náznakem rýsují do nevydařeného obrazu. Až jednou, až ten obraz uvidím, tak pochopím.....proč to všechno a proč zrovna tak. A zatím mi stačí svým způsobem i to motto z obecné školy. Něco z toho všeho v něm opravdu je...