Naše rádoby milé čecháčkovství

Stále více se setkávám s názory, že společnost a nejenom ta naše je čím dál tím víc materialisticky založená, vše se hodnotí měřítkem peněz a tudíž potažmo moci. S tím moc nenaděláme. Kde ale můžeme něco dělat je pole v  oblasti všeobecné kultury, kultury žití, našeho rozhledu.

Poměrně velká část lidí středního věku a mladší generace pochází z panelákových sídlišť, kde prožívala dětství či mládí let sedmdesátých a osmdesátých. Tato šeď panelových domů a celá ponurá  atmosféra té doby se zcela nepochybně vryla do vědomí každého z nás.

Ovšem bohužel stále ještě je na nás ten panelákový původ strašně moc znát. Stále je převážná většina těch, co se neumí chovat ve společnosti, nemá cit a jemné odstíny nuancí pro danou věc. Provází nás to jako škrtící límeček košile v novém těsném saku, které si na sebe vezmeme jenom a pouze při nějaké opravdu zvláštní nebo slavnostní události a potom se celý večer ošíváme, tak nějak nejsme zase až tak ve své kůži a nemůžeme se dočkat, až jej opět sundáme a zalezeme do svých vytahaných tepláků. Pardon, ne všichni samozřejmě. Ale píši o většině a většina našeho národa – však to znáte, stačí se dívat kolem sebe.

Nedávno se mi poštěstilo (samozřejmě ne náhodou) zavítat do opravdu luxusní restaurace. Tím nemyslím nějakou restauraci, kde mají velké porce a je v nějakém rádoby moderním designu. Takových je tady celá řada a jsou všechny jedna jako druhá. Když říkáým luxusní, mám na mysli jednu z nejlepších těch nejlepších. Cenově, designově i úrovní. Byla jsemsamo sebou velice zvědavá a ráda, že mohu být v tom skvěle jedinečném designovém  prostředí, ochutnat speciality, které již dle názvu vzbuzovaly velkou zvědavost a které jsem neznala.

Když jsem se tak rozhlížela kolem sebe, jasně jsem vnímala, jak byli lidé kolem mě upnutí. Takoví škrobení a prkenní, bojácní pomalu se rozhlédnout kolem, trochu víc se pohnout. Scházela mi u nich taková ta nenucená uvolněnost, umění lehké konverzace a ležérnosti.

Obsluha přemrštěle až otravně úslužná, hraničící s vlezlostí, která je i mě ještě více uváděla do rozpaků.

Zaujata jsem byla rovněž hosty, druhý extrém, co se vytasili svými notebooky a obklopeni kolegy a rádoby klienty u s i l o v n ě pracovali, dávajíc všem v okolí najevo, že jsou znalí a uvyklí prostředí takovýchto luxusních zařízení. Asi aby nikdo nebyl na pochybách, že jdou s moderní a workholickou dobou a znalí těchto poměrů ví, jak se chovat a že už je to vlastně taková celkem nuda. Že by tak nějak vypadal docela obyčejný běžný den průměrného českého človíčka? ..

Všechno takové křečovité, prvoplánové, takové teprve rozjíždějící se, kopírující něco, co není, ale za každou cenu se snaží tvářit, jako že je. Žádná originalita, žádné umění, žádný cit pro věc. 

Chybí nám to, čemu naši předkové říkali noblesa. S tou se člověk většinou již narodí, anebo, pokud má alespoň trochu empatie, tak si ji během života osvojí. Stačí být vnímavým a dívat se kolem sebe. V dnešní době, kdy máme možnost cestování a všeobecného rozhledu i díky internetu, možnosti srovnávat naši zemi s jinými kulturami, je přinejmenším zarážející, kolik lidí se stále ještě zarputile drží svého nevkusu a „zablácených“ bot. Když je někdo s prominutím křupan, tak jím zůstane i navzdory tučnému kontu nebo vzdělání.

Jan Werich to celé krásně vystihnul jednou větou v pohádce Rozum a štěstí :

 „ Štěstí, když je unavené, sedne si – nu, třeba i na kravinec. Rozum a štěstí, ty se velmi zřídka sejdou, zato nerozum a neštěstí – to jsou nerozluční kumpáni…“