Jeden obyčejný nedělní den

Jsou vánoce a čas na hudbu a na psaní a na věci, který jindy moc nestíhám. Tak nějak jsem se snažila udělat pořádek na svých fb stránkách a našla článek, který jsem psala jedné listopadové neděle. Ne že by byl něčím vyjímečný, ale nějaká ta myšlenka v něm je. Myšlenka z té doby, z toho období a já si ji připomněla. Tak jsem se rozhodla napsat to i sem do mého blogu. Jenom tak, pro zamyšlení...

Neděle...
Je nedělní ráno, byla jsem venku se psem a znovu zalezla do peřin.Je mi příjemě, teploučko, v hlavě se mi pořád omílají slova z jedné písničky, udělala jsem si kafe, popíjím a rozjímám. Spát se mi už nechce, ač je ještě poměrně brzy, tak vychutnávám horkou hořkost kávy a rozjímám. Myšlenky se mi honí hlavou, tak se je snažím roztřídit a některé zapsat.

Vytáhla jsem z pod postele svůj starý deník, který si píšu s přestávkami už od svých 17 let. Listuji v něm, nad něčím se usměju, leckdy se i zastydím.Je zajímavý, kolik věcí zůstává v mysli stejných. Stejná víra, stejná přesvědčení. S lety se toho moc nezměnilo. Pár zkušeností navíc, jistě, ale ideály pořád stejné. Někdy taky pořád stejně hloupé. Jakoby se s tím člověk už narodil. V různých obměnách se točíme stále kolem jednoho bodu, aniž bychom si to uvědomovali. Že by právě v tom bylo to tajemství života? Každý vlastní cestou jíti má? Ale to už moc filozofuju...

Bišonek mi jako každé ráno nese myšičku a balonek na hraní.Každý víkend pořád to stejné.Vidí, že jsem vzhůru a okamžitě jde do košíku vyhrabat plyšovou myš a balonek, abych se s ním o ně přetahovala. Už 5 let pořád ta samá stejná hra. Ty samé stejné věci. Je tak předvídatelnej :-) Vím s matematickou přesností,že se budeme přetahovat tak 2-3 minuty,potom se půjde napít a lehne si zpět do pelíšku.A pořád ho to baví. Lidi by se z toho asi zcvokli, ale on z toho má pořád tu stejnou velkou radost. Prostě si hrajem, spolu. Závidím mu tu upřímnou radost z věcí, který by nás lidi už omrzely, nudily, z kterých by jsme se už nedokázaly těšit.Závidím mu tu radost z obyčejných věcí. Pravou nefalšovanou, upřimnou radost.

Zvířata to mají jinak a určitě jsou mnohem spokojenější. Každý den to stejný a jsou za to vděční a jsou rádi na světě. Zvířata si váží života, každý den, den po dni, noc za nocí.

Napadá mě,jak by to tak bylo krásný i u lidí. Být spolu třeba 20 let, dělat pořád to stejné, být spolu a vidět v tom  právě to  hezké.
Kolik by ubylo rozvodů a rozchodů.A možná bychom byli i spokojenější. Na sebe hodnější. ("Dobrý lidi jsou na světě potřeba" - J.Y.M.)
Pořád hledáme něco nemožného, při prvních problémech nebo jejich náznacích utíkáme a boříme. Pálíme mosty. Myslíme, že jinde to bude lepší, abychom pak s odstupem času přišli na to, že je to vlastně pořád stejný. Vlastně čím víc něco měníme, tím víc je to stále stejné. Napadá mě v té souvislosti citát spisovatelky Rowlandové:

"Je podivuhodné, kolik je na světě nového, když si lidé píší každý druhý den. A je podivuhodné, jak si nemají co říct, čekají-li víc než měsíc"....... KRÁSNOU NEDĚLI!