Zvládneme holt všechno

Ráno vypadalo na běžný pátek. Třináctého taky nebylo, sice pověrám o třináctce připadající  na pátek nepřikládám žádnou váhu, nicméně jsem se v polovině dne pohledem do kalendáře ujišťovala, že tam není. Nebyla.

Ranní vstávání probíhá s obvyklým rituálem, kdy mladší nevstává a dlouhé minuty se protahuje. Protahuje se tak dlouho, že už mu ani nezbývá moc času na jeho oblíbenou snídani - miska mlíka  a dva druhy  "cereálií".
"Hele, už to nestihneš sníst. Dostaneš něco na cestu. Dlouho ses dnes válel."
Z pokoje se ozve dost divné drmolení, které si prosím zopakovat... Protože nevím, jestli jsem fakt slyšela, co jsem slyšela.
"No, to se omlouvám, ale snídaně bude tedy stát za hovno."
Vyslovil to tak nešťastně a zničeně ( a normálně mluví slušně ), až mi cukaly koutky... Ale co naplat, takto se nemluví.
"No, dovol", zvýším hlas, vlepím mu facku a přidám :" Dnes žádný tablet."
Navíc, snídani stihnul...
Za dvě hodiny telefon ze školy, že je mu zle... Jedu pro něj... Vypadá jako zombie. Letí to z něj horem dolem. Návštěva MUDr., odběry, čekání... Cestou zácpa, bohužel dopravní, napadly 4 cm sněhu, je asi - 5°C a klouže to... Je mu pořád špatně, vypadá čím dál tím hůř, volají mi z práce, že potřebují klasické páteční zakončení... Já vím, já vím... Čas mě tlačí, co mám dělat. Spěchám. Po hodině výsledky hotovy. Zánět v těle. Léky nasazeny. Můžete odjet.
Výborně! Vyfouklé kolo. Hledím na to, jako bych to nikdy neviděla. Volám manžela. Ano, chci radu od muže!
Muž říká :"Za rohem je benzina, dojeď tam, nafoukni, přijeď domů, vyřešíme to." Jo, a mám jet pomalu! Já tak nerada brzdím provoz!  Jedu jako podělaná. Co když to kolo zničím! Foukám kolo. Mám představu, že se pneuška rozletí s neskutečnou ranou do všech stran, mně urazí hlavu a syn zůstane v autě sám... Sirotek, teda polo. No nic. Nějaká guma mě nepřeveze! Nafouknuto.
Odpo peru. Klasika. Jdu kolem pračky a mám mokrou ponožku. Vytřu. Nějaký omyl. Aha, tak ne, pak měním nasáklý hadr ještě asi 5x...
Taky musíme jíst. Dala jsem kuře do trouby a zůstal mi v ruce regulační knoflík na funkce... Poradím si, troubu ovládám pomocí kleští.
Nevzdávám se, nemůže se podělat úplně všechno. Kopeček vypraného prádla už asi týden volá, že by chtěl narovnat. Nachystám prkno a zapnu žehličku. Nechce se jí napařovat... Ušetřím na vodě. To už si nalívám i dvojku červenýho. Vyžehleno.
Dnes už nic nedělám. Hodím nohy nahoru, zapnu TV. Po minutě obraz pryč. Zvuk jde. "No to si ze mě už dnes snad někdo dělá prdel, ne?", řeknu celkem nahlas a nevím, jestli se mám smát nebo brečet ??? Nebrečím. Rezignovaně se usmívám a upíjím do dna!
Jdu spát.
Asi ve tři ráno zvonek. Zvednu sluchátko a řvu : " Jděte někam! Tady se spí!"
Za dveřma se ozve jemné ťukání. V tom nočním zmatku mi nedošlo, že to zvoní zvonek u bytu, ne u vchodu do domu. Otevřu. Sousedka zespodu.
"Čau, prosím tě, vypni vodu, teče k nám od vás voda." Ve vteřině jsem probraná, po vínu ani památky.
"Voda, ježiš." Až teď si uvědomím, že slyším jakési syčení. Vletím do koupelny, praštím sebou o zem...cestou mě vítá 2 cm vody...letím na záchod zastavit přívod vody... To už za mnou stojí manžel.
Za třicet minut máme vytřeno. Hezky jsme spolupracovali. Do rána už se nic nestalo a sobota byla pohodová. Jen nasáklý koberec jsme museli vyhodit, koupit novou TV, žehličku jsem rozběhla, knoflík z továrny poslali nový, neb trouba byla v záruce, instalatér opravil přívod vody, který rupnul, syn se uzdravil a pneumatiky firma vyměnila ( firemní auto a kapitola sama pro sebe ).
Zpětně je to legrace.