Zbraň hromadného ničení – plastové víčko

Občas zavítám do vnějšího světa a ocitnu se v Absurdistánu. Tentokrát se mi to stalo při návštěvě představení Lord of the Dance. Nechodím na fotbal, hokej apod. Proto jsem zřejmě neznalec a stal jsem se zaskočencem.

     Těšil jsem se. Moc. Před pár lety jsem Lord of the Dance viděl a věděl jsem, že i toto představení bude dobře využitý čas a bohatý kulturní zážitek spojený s časovou dimenzí TEĎ A TADY, tedy kdy vnímáte opravdu jen ten okamžik. Povedlo se. O samotném představení psát ale nechci.

     Přijel jsem asi o hodinu a půl dřív očekávaje problémy na dálnici. Nebyly. Usedl jsem téměř na prázdnou plochu a po chvilce ošívání jsem se vydal koupit si džus a plechovku nealka. Usměvavá obsluha mi nápoje prodala a plastové víčko z malé láhve od džusu odložila na bok. Když jsem ji o víčko poprosil, protože jsem se bál, abych nápoj nevylil a mohl si jej kdykoli uzavřít, v ten moment jsme si ocitl v - onom Absurdistánu. Řekla mi totiž, že si jej vzít nemohu. Napadla mne logická otázka, jediné slůvko, kterým nás bombardují malé děti. PROČ? Odpověď – PROTOŽE BYCH TÍM MOHL NĚKOMU UBLÍŽIT. Teď bych rád udělal chvilku ticha, které nastalo, ale nevím jak napsat ticho. Chtěl jsem se zeptat, zda vypadám jako člověk, který by dokázal plastovým víčkem vymlátit půlku stadionu, ale namísto toho jsem se jen zmohl na nějaké zakoktání, že to snad není možný nebo tak něco. Milá paní se omlouvala slovy NAŘÍZENÍ. Co všechno se dá za tohle slovo schovat.

     Když jsem si odnášel plastovou lahev a plechovku piva, zaslechl jsem kolegyňku jak říká, zajímavé a plechovku piva a láhev si vzít může, tím přece taky může někoho trefit. Prima postřeh. Ta osoba je zřejmě chytřejší než vydavatel onoho nařízení. Cestou na plochu se rozjely moje myšlenkové pochody. Co ještě může být nařízeno, aby bylo úplně, ale úplně bezpečno. Nešel jsem přece na fotbal nebo rockový koncert, kde pravděpodobnost nějakého incidentu je velmi vysoká.

     V hlavě jsem probíral na jaké další nebezpečné zbraně pořadatel zapomněl. Co takhle boty. Kdybych je během koncertu po někom hodil, jistě by to bolelo (víc než víčko). A teprve kdybych měl boty s ocelovou špičkou. Nebo tkanička v botě, mohl bych při koncertní tmě uškrtit člověka sedícího přede mnou. Klíče od auta, mobil, peněženka, to vše je těžší než víčko. Co teprve moje pěsti? Nejsem žádnej Šetrhend, ale ránu bych asi dokázal dát. Židlička také nebyla přišroubovaná k zemi….

     Kam až dojdeme? Budeme v rámci bezpečnosti jednou sedět nazí s pouty na rukou každý v individuální prosklené buňce, abychom nebyli oním potenciálním nebezpečím. Nebo raději zrušíme všechna představení. Naštěstí ani tenhle Absurdistán nepřebil dvouhodinovou kulturní masáž mojí duše. Jen šmouha k zamyšlení nad jednou z mnoha podivností vnějšího světa. Přeji šťastný den bez víček. Tosh tak.