Povolání, které není pro mne - profesionální balič dárků

Je sice po vánocích, ale balit dárky lze po celý rok. Tohle povolání bych opravdu nemohl dělat. Přesto balím rád, protože s dárkem předáváte i kus lásky.

     Přestože s troškou skromnosti sám sebe považuji za velmi zručného, dnes jsem pochopil, že je jediné povolání, které bych nezvládl. A sice profesionální balič vánočních dárků, vlastně profesionální balič jakýchkoli dárků. I přesto, že většina dárku je ve formě rovnoměrné, pravoúhlé krabice, balící papír tak nějak v mých rukou není schopen kopírovat její povrch. Úhledné zohnutí a přeložení je rovněž problém. Když už zvládnu tuhle první část (pominu-li neustále hledání nůžek, lepící pásky a stužky , tahle svatá balící trojice si se mnou neustále hraje na schovávanou) nastává zoufalé hledání začátku lepící pásky. Nějak mi uniklo odkdy se vyrábí lepící pásky, které nemají začátek a navíc se stále trhají. V zoufalství lepící pásku naříznu nožem, jenže potom je odmotaný kousek tlustý jako prase a dlouho mi nevydrží, ještě k tomu se různě kroutí a cestou se přichytí na papír přesně tam, kam to nechci.

                Poslední fáze je stužka. Většinou utahuji takovou silou, že ji přetrhnu. Udělat mašličku jsem již dávno vzdal, a samozřejmě ustřihnu stužku buď těsně krátkou nebo příšerně dlouhou. A to jsem se dnes zmínil jen o dárcích ve tvaru krabice. V okamžiku,kdy je třeba zabalit měkký dárek nebo dárek jiného formátu (svíčku, kouli, láhev, ježka, atd.) je to v háji. Z mého pohledu je v tomto případě ideální namotat co nejvíce vrstev v různých směrech.

     Podle mne je zabalený dárek něco jako lidské tělo. Na obalu nezáleží, je to jen slupka, ale samotný dárek je jako duše. Takže to podstatné, přátelé, ať už dostanete dárek jakkoli zabalený, je, že byl vždy balen s láskou, neboť i pod nevzhledným obalem se skrývá láska a radost z dávání. Přeji vám všem hodně krásných zabalených dárků, nekonečně mnoho lásky a radosti u vánoc či jakékoli jiné oslavy.

     V dnešní lekci si poradíme s balením živých dárků. Tenhle příspěvek jsem nemohl zveřejnit dříve, než můj milovaný syn obdrží pod stromečkem dvě vodní želvy. Celou dobu jsem přemýšlel, jak zabalit živý dárek. 

     Nejvhodnější řešení je to, že želvy vhodím do rovnoramenné pravoúhlé krabice, což mi balení značně usnadní. Ale protože mám rád výzvy, uvažoval jsem o jiném balení. Řekl jsem si, že každou želvu zabalím zvlášť. Ale jak je donutit, aby se nehýbaly. Uvažoval jsem o tom, že bych je dal před štědrým večerem do mražáku. Koneckonců lidé se taky zamrazují a pak se oživují. Tedy je to alespoň jedna z teorií jaxi prodloužit život. Jenže co když mi při vyndávání z mražáku želvička upadne a roztříští se na tisíc kousků. Se skládáním puzzle taky nemám dobré zkušenosti. Byť má v krunýři jen 6 otvorů, pravděpodobnost, že ji složím špatně je dost vysoká. Zaměním-li končetiny, nebo dám hlavu místo ocasu, mohla by couvat jako rak. 

     Další variantou bylo zabalit je naživo. Spočítal jsem si kolik asi ujde za hodinu, a kdybych ji dal pod stromeček asi hodinu před rozbalováním dárků, pořád by se pohybovaly v prostoru obýváku. Abych se vyvaroval jejich přílišného vzdálení se, mohl jsem je uvázat mašličkou ke stromku, ale co kdyby se nějak blbě omotaly a uškrtily se. No, prostě balení živých tvorů je opravdu obtížné. 

     A co grýnpýs. Co když se živí tvorové vůbec nesmí balit nebo dávat jako dárek pod stromeček. Nerad bych skončil v Bruseru někde u soudu. Co když želvičky zavolají na horkou želví linku a nahlásí mne za týrání zvířat. V Norsku odebírají za daleko menší přestupky děti. Proboha, co kdyby trestem za týrání želv bylo doživotní nošení krunýře… všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou.
Zcela jistě a oprávněně se ptáte, jak to vlastně všechno dopadlo. Ze všech těchto úvah, místy až bizarních, impresionistických či dadaistických, však zcela možných, mne vysvobodila až moje milovaná žena, jenž je pro mne neutuchající inspirací a provází moji duši i tělo tímto pro mne zmateným světem.     

     Navrhla, ať přes aqárko se želvama prostě přehodíme vánoční ubrus. V ten moment mne sice napadlo, proč tedy vánoční ubrus nepřehodíme rovnou přes všechny dárky pod stromečkem, ale s touto myšlenkou jsem raději nahlas nepřišel. Zatím jsme všichni spokojeni, želvičky i celá naše rodina. V příštím díle si řekneme jak zabalit rychleji se pohybující zvířátka. Například vlaštovku nebo geparda. Tosh tak.