Zákon z r.1927 o cikánech a jiných tulácích

Krásně to sedí, pořád to stejné dokola.. Akorát jich je víc a víc.. z 8000 v r.1927 jich tu dnes díky nezakročování proti nim a podporování, dotování jejich množení porodnosti máme 500 000..

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 459.

Ústavně-právní výbor jednal ve schůzích dne 21., 22. a 23. června 1927 o shora uvedené osnově zákona a usnesl se, změniv a doplniv vládní osnovu zákona v některých směrech, doporučiti senátu Národního shromáždění ku přijetí zákon tento ve znění dole uvedeném.

Důvodová zpráva.

Ve všech dílech světa setkáváme se s kočujícím národem cikánským, jehož kolébkou jest pravděpodobně Indie. Odtud rozšířili se nejprv do Evropy a Afriky a pak do celého světa. Celkem počítá se asi na 2 miliony cikánů, z nichž polovice jest v Evropě, nejvíce v Rumunsku asi 350.000, v Uhrách asi 150.000, v Turecku 60.000 a v Rusku asi 50.000. Na Československou republiku připadá asi 8000 cikánů rodem. Jejich počet ve všech státech se mění podle toho, jak který stát proti nim postupuje. Jejich stěhování ze státu do státu nezabránila ani nejpřísnější opatření. Ve střední Evropě vyskytují se od počátku patnáctého století. V Čechách jsou o nich první záznamy z roku 1416 a v Uhrách z r. 1417. Menší část cikánů živila a živí se tu i tam též prací, řemeslem, hlavně kotlářstvím, obchodem, nejvíce koňmi, hudbou i tancem, avšak většina z nich se práce štítí, toulají se světem, nemají žádného bydliště a živí se žebrotou, krádežemi a hádáním. Žijí primitivně, nemyjí se, chodí v hadrech, spí pod šírým nebem volně nebo pod chatrnými stany a jejich potrava jest velmi skrovná. Jest známo, že vyhrabávají na mrchovištích i pošlá zvířata, aby si je k snědku připravili. Výhody kultury a sociální vymoženosti jsou jim neznámy. Zákonů a úředních nařízení neznají ani jich nedbají a rovněž se nesnaží naučiti se čísti nebo psáti. Neasimilují se proto a zůstávají u všech národů tělesem cizím, nevítaným, obtížným a namnoze nebezpečným, jak cizímu majetku, tak zdraví a životu.

Vzhledem k těmto jejich nebezpečným vlastnostem a nekulturnímu životu hleděly se jich státy zbaviti a to i prostředky krutými. V zemích českých a rakouských počalo jejich pronásledování v polovici 16. století a sto let na to r. 1688 nařídil císař Leopold, aby byli vyhnáni ze zemí. Ježto ani rozkaz ten, ani pozdější nepomohly, byli císařským reskriptem z 11. července 1697 prohlášeni cikáni za psance, muži měli býti usmrcováni a ženám a dětem měly se uřezati uši a nosy a býti vyhnány za hranice. Císař Karel VI. nařídil 20. června 1721, že též ženy jako muži mají býti na hrdle trestány. Jistých úlev dostalo se cikánům v těchto zemích za Marie Terezie a Josefa II., který pokusil se cikány přivyknouti životu usedlému. To podařilo se částečně v zemích bývalých Uher. Jinak potulují se cikáni většinou jako dříve, obtěžují náš venkov, vyhýbají se řádnému životu a práci, a žijí s větší části, jak již uvedeno, jako dříve ze žebroty, krádeže a podvodu. Poněvadž není dosti bezpečnostních orgánů a cikáni uchylují se rádi do krajů méně obydlených a lesnatých, nelze proti nim vždy zakročiti a jich zadržeti, aby mohli býti odevzdáni soudům pro delikty, jež páchají, a nepomáhají proti nim ani zákony o tuláctví a žebrotě, zejména když není pro ně dosti míst v nucených pracovnách, kam mají býti po odpykání trestu dodáváni. Nemalé obtíže způsobuje též zjištění jejich totožnosti jak bezpečnostním orgánům, tak soudům. Jednak má mnoho cikánů stejná jména, jednak si je stále mění, takže i když byli u soudu častěji již potrestáni, vydávají se vždy za zachovalé, soudí-li je jiný soud, než kde již byli potrestáni, a nelze-li jich totožnost snadno zjistiti.

Některé kraje sice dovedly se přechodně trýzně cikánské zbaviti tím, že se jim buď dělaly obtíže při táboření nebo že byli zbavováni z důvodů zdravotních své ozdoby, dlouhých vlasů a vousů, nebo že při zatčení celé tlupy nebo více jich, byl každé osobě přisuzován jiný trest, aby se po odpykání trestu tak snadno zase nesešli; avšak vše to nepomohlo, aby se v těchto krajích zase neobjevili jiní potulní cikáni.

V poslední době neobmezil se živel cikánský na zneužívání veřejné dobročinnosti, na drobné krádeže a podvody, nýbrž počal se dopouštěti též násilí, loupeží a vražd na venkově a zejména na samotách. Tyto jejich a jim podobných individuí násilné a nebezpečné činy zneklidnily a ohrozily klidné občany našeho státu a jest přirozeno, že se domáhají zvýšené ochrany a zakročení proti nebezpečným potulným cikánům a jim rovným zahálčivým tulákům.

Proto bylo zapotřebí zvláštního zákona, který by působil preventivně a represivně, který by usnadnil zjištění totožnosti potulných cikánů a individuí, jich evidenci, usnadnil jim získati práci v pracovních koloniích, jež budou zřízeny (zaměstnání jim lépe vyhovující v přírodě, na stavbě cest, železnic, přehrad, při regulacích, při zemědělství i jinde) a který by též jich dítkám umožnil v řádných rodinách a ve vychovávacích ústavech připraviti se pro život tak, aby se mohli státi užitečnými členy lidské společnosti. Zákonem tímto má se uvésti kočování do určitých kolejí, musí k němu býti povolení, tvoření tlup jest zakázáno a ztíží se ním stěhování se potulných cikánů z cizích států. Zákon netýká se cikánů usedlých, kteří se živí řádnou prací, řemeslem, obchodem neb jiným dovoleným způsobem.

Zákon tento jest sice výjimečný, avšak též potulní cikáni a jim podobná individua staví se sami svým životem mimo ostatní občanstvo a nařízení státu; vynucují si tedy tímto pro sebe zákon singulární, který jest odůvodněn též proto, že zvyšují té doby nebezpečí pro život, zdraví a majetek jiných státních občanů svým zvláštním, nezřízeným způsobem života se sklonem k násilnostem.

Pojem potulného cikána jest těžko přesně definovati, avšak známkami výše uvedenými dosti jest karakterisován, takže nebudou míti úřady v tom směru pochybností a obtíží.

Stejně jako s potulnými cikány jest nakládati s tuláky povaleči, kteří práce se štítí, nemají prostředků ku svému živobytí, ani se nesnaží jich získati, kteří žijí jako potulní cikáni bez bydliště, nemají opatření zdravotních, ani vymožeností sociálních a kulturních, často se k potulným cikánům připojují nebo též jednotlivě světem se toulají. Taková individua jsou stejně životu a majetku cizímu nebezpečna jako potulní cikáni a platí proto pro ně též právem ustanovení tohoto zákona.

Ježto potulní cikáni užívají často přezvisku a znají se mezi sebou pod těmito názvy, doplnil v tom směru ústavně-právní výbor vládní návrh zákona (§§ 2 a 3).

Nebezpečné osoby, mezi něž větší část potulných cikánů náleží, snaží se úřední jednání a evidenci znemožňovati nebo, stěžovati mařením zjištění jich totožnosti, měněním jmen, odstraňováním rozlišujících známek i jinak. Proto pojal ústavně-právní výbor do zákona (§ 3 odst. 2) ustanovení, že jednání takové se zakazuje a při překročení stává se přestupkem; mimo to opravňuje v takových případech bezpečnostní úřady a orgány, aby si mohly totožnost též jinak zajistiti.

Aby potulní cikáni nebyli nuceni docházeti daleko k politickým úřadům I. instance, usnesl se ústavně-právní výbor pojati do zákona (§ 4), že různá hlášení neb vrácení legitimací mohou se konati též na nejbližších četnických stanicích. Hlásiti třeba nejen veškeré změny v osobních datech již do legitimace zanesené, ale též narození dítek (§ 4).

V § 5 odstavec 5. bylo zapotřebí nahraditi slovo "povolení" správně slovem "průkazů", jež jsou nutny k výkazu o oprávnění ku provozování kočovných řemesel neb živností.

Aby bylo možno zachrániti též dítky starší 14ti let před zpustnutím při potulném životě cikánském, usnesl se ústavně-právní výbor (§ 12) zvýšiti tuto hranici věkovou na 18 let, do kterého stáří mohou býti dítky potulným cikánům a jim na roveň postaveným tuláckým individuím odňaty, nepečují-li o ně náležitě nebo jim nedávají potřebné výchovy a dány na výchovu do řádných rodin a vychovávacích ústavů, kde mohou zůstati do své zletilosti, to jest do 21 let. Ustanovení to jest jistě dobré a sociální a může nejsnáze otázku potulných cikánů zlikvidovati. Výchova, škola a okolí dělá vlastně člověka, jakým jest a budou-li takové dítky zbaveny neblahého prostředí, v jakém žily, mohou se z nich státi řádní občané. I když toto opatření bude státi první dobu vyšší náklad, nahradí se to pak tím, že zmenší se výdaj na trestnice, polepšovny a robotárny.

Pro rozhodnutí otázky odnětí dítek a jich umístění tvoří zákon v zájmu urychlení a usnadnění rozhodnutí novou příslušnost v § 12. Příslušnými bude okresní soud nebo poručenský úřad I. stolice, v jichž obvodě rodina (děti) byla přistižena.

Další změnu učinil ústavně-právní výbor pokud se prozatímního umístění týče (§ 12 odst. 6.), aby totiž odňaté dítky vhodně byly prozatím umístěny, neboť provisorní umístění v rodinách a v ústavech by bylo obtížné.

Poněvadž větší počet obcí jest již vysokými přirážkami a různými dávkami značně zatížen, zvláště obce chudé horské, v nichž se zálibou se cikáni zdržují a jež se namnoze pak domovskými obcemi cikánů stávají a dále vzhledem k stanovenému daňovou reformou limitu přirážek, usnesl se ústavně-právní výbor vyloučiti obce z povinnosti hraditi různé výdaje vzniklé z umístění cikánských a jim podobných tuláckých dítek (§ 12 odst. 7).

Zákonem tímto budou soudy znovu značně zatíženy (§ 13, 14, 15), ač vlastně se jedná o delikt povahy administrativní, kdy přestupek tuláctví a žebroty určitému druhu lidí v jistých mezích se toleruje, a bylo by záhodno při reformě trestního zákona k tomu vzíti zřetel a přikázati tyto delikty, jak tomu jest v Bavorsku, úřadu správnímu. To předpokládá též úpravu trestního správního práva, jež u příležitosti reformy veřejné správy má se též provésti.

Odstavec 2. §u 13 ústavně-právní výbor úplně změnil a doplnil, aby ustanovení jeho odpovídala jiným zákonům a jejich duchu.

Táboření vykládá ústavně-právní výbor ve smyslu širším, pojímaje v ně jak táboření za dne, tak přenocování.

Instituce policejního dohledu není na Slovensku a Podkarpatské Rusi známa (§ 15) a má se tam teprv zavésti zákonem "o zřízení nucených pracovních kolonií a o změně některých ustanovení trestního práva", kterážto osnova zákona senátu tiskem 445 ku projednání byla předložena. Oba zákony proto by měly současně vejíti v působnost.

Mezi § 18 a 19 vsunul ústavně-právní výbor nový §, takže § 19. stal se § 20. a § 20., jest § 21.

Vzhledem ku velikým obtížím, jež by mohly správním úřadům povstati při různých správních aktech, týkajících se potulných cikánů, usnesl se ústavně-právní výbor pojati do zákona (§ 19) zvláštní ustanovení, jímž se stanoví, které listiny jsou osvobozeny od kolků a které úkony od dávek a zmocnil správní úřady, aby v případech ohledu hodných, mohl bez různých obtížných formalit a průkazů, jež velmi nesnadno by bylo lze zjednati, sám právo chudých přiznati.

V Praze, dne 23. června 1927.

Dr. L. Krupka v. r.,

předseda.

Zpráva

výboru ústavně-právního

k vládnímu návrhu zákona (tisk 415)

o potulných cikánech a podobných tulácích.